Ti neptali se, co zítra bude, ti neznali slz, jež pro chléb denní kdys bolestně tekly,
ti neznali obrovských balvanů, jež otcové tísíceletí bez hlesu vlekli,
ti v záři slunce zpívali, myslili, jásali, tvořili, sbor duchů omlazených,
ni hodin otroci, ni krutých, surových satrapů k tyranství předurčených.
Šli velcí a slavní králové, neb království bez konce v srdcích svých nosili
a polibky k životu křísili padlé, jež minula výpary morové zkosily,
šli, úkol svůj plníce, svůj úkol slastný a nejvyšší za zpěvu přírody vzkříšené
a vracejíce život člověku, kráčeli ve hvozdy ztišené.
A davy na nárožích, jež poslouchaly básníka, pěvce, kazatele,
se chvěly úděsem slastným, neb na čele plály všem hvězdy rozhořelé. – –
Cos teplého, vonného táhlo. Oh, vzkříšený život, ó, první jara zpěv!
Ne jedno, z těch klamavých jar, jež jitří starou bolest a hněv,
to jaro bylo geniů, to jaro nebylo v přírodě jen – to v srdcích lidských bělostně zkvétalo,
by, odcházejíc, svůj dětský zářící úsměv na rtech všem nechalo.
Řev zvířat jásavý zněl, sladký a vítězný zpěv osvobozených lidí v nadšení,
řek valné hučení, vichrů ohromných dunění, šum stromů kypících nádhernou zelení,
ba, zdálo se, že hvězdy třpytí se v nádhernějším zaplanutí
a země sestárlá chvěla se v kosmu nejlíbeznějším omladnutí.
To slunce nádherné rudé, jež vstávalo nad zmlazenou zemí
a paprsky své oživující házelo plnými ručejemi –
zda tušil’s, mrtvý můj dobrý příteli, v areně politika,
kam paprsk naděje života, teplé a oddané lásky neproniká,
kde ani jedno nezve tě přátelské obejmutí,
ty mrtvý, cizí a neznámý, slyš člověka bývalého v sobě povzdechnutí,
jenž v nitru tvém zpíval a smál se a šílil, lkal,
hlas jeho řičel bujarou silou, byl skřekem orla v samotě skal,
myšlenky jeho bývaly vulkány pustá moře ozařující,
leč ze srdce tryskaly prameny teplé, zahrady ducha zúrodňující.