MŮJ BRATŘE SISYFE...
Můj bratře Sisyfe, balvan ten strašlivý
vleče tvůj ubohý hřbet ztvrdlý –
dole těch prokletých tyranů otroci
plnými vřískají hrdly.
Otroci bohů tam v posměchu bláznivém
řičí, když kámen tvůj padá –
Sisyfe, bratře můj ubohý,
pokorně nastavíš záda.
A dále klopotně za pídí píď
kámen se strašlivý vleče,
hle, ssedlá, zčernalá otrocká krev
tak zvolna po kapkách teče.
Můj pyšný titane, marno již snít,
marno je lstivým i vzdorným již býti,
bolno v snech mlhavých, tragických zřít,
tvá města pyšná jak v bahno se řítí – – –
Můj bratře Sisyfe, jaký to blesk,
jaká to sinavá dýka
z tvých očí šlehla, ó titane strašlivý?
Balvan svůj odvěký vrháš na otroky,
až lidské bláto kol krvavé stříká...
Titane pomstěný, hruď tvoje kosmatá
divokou rozkoší hýká.
35