Duch volnosti zašuměl kol skrání mých,
jenž z hlubin věků a prostorů přináší hlasy všech porobených
a světů budoucích vůni vydychuje –
na jeho perutích zářících z hvězd utkvěl jiskřivý prach,
v něm krve krůpěje hoří jak granátů ohnivý nach
a perla slzí probleskuje.
Tou nocí máje tajuplnou zazvučel jeho hlas,
zjev rostl bez konce, jak bílého dálného světla jas –
jej touhou jen lze přivolati...
Ti, kteří zápasí pro blaho trpících lidí všech,
ti bratři, jako v bolestných mučivých snech,
jak vítr slyší jej vláti...
Nad rovy, cypřiši
vznáší se z pravěku,
v bolesti nejvyšší
hovoří k člověku:
Já mlčelivá ústa otevřel a dal jim prostory hřmíti,
já dnešní otroky z doupat jich vyrval a pozvedl k žití
dnů příštích, velkých svátků Slunce, Země i Moře –
já dal jim okusit opojení vesmíru okruhem
ve vichrů hučení i v písních, jež rolník vyráží za pluhem,
když prvé brázdy země oře.
Já spojil hlasy týraných doznělé z pradávných tisíciletí
s výkřiky útisků, k nimž pamět lidská dnes nedoletí,
já pohřbil Faraóny a Baale –
má pomsta hořela v krvavém pohledu otroka
a vášeň lásky mé sálala ve zracích proroka,
jenž k soudu volal krále!
I tebe vyvedu, muži práce! Pryč bídy a hladu řezavé okovy,
vstaň, sladký příteli, vyjdi a vezmi plášť nový, nachový,
ven vyjdi z výhní sálavých pekelných bran! –
Jsem ten, jenž jsem – od věků, do věků
já nesmrtelný, žijící v člověku,
jdu slíbat krev tvých ran.
Tvé žíly viděl jsem, jak hadi se svíjely,
tvé horké krůpěje potu, jež v písek se vpíjely,
já zmírajících horníků též slýchal řevy,
když v dýmu a parách jisker vyšlehla záplava,
zrak můj se díval jak tajemná ta hvězda krvavá,
jež nad zemí mroucí již se zjeví.
Jdu s jarem k tobě. Co v prsou tvých leželo zašlápnuté,
ať v květy rozvije ohnivé, červánky nadechnuté,
slyš ořů klus a býků řvání...
vzduch silou dýchá, dští květy jak bílé obláčky v blankytu
a hlavy dívek oblité úsměvy jitřního úsvitu
pod tíhou věnců se sklání.
Máj duší nesu – radostný nadšení tichého smích,
zpěv slasti a vzdoru zní v rachot kol ověnčených,
dech jara duje notu svěží. –
Když rytmus harmonický v zástupech zazvoní,
tu ruka k ruce a srdce k srdci se nakloní
a duše v květech lásky leží.
Nad rovy chmurnými, kde mrtví vládcové dřímají v tmách,
svit slunce nádherný zahoří ve stromů korunách,
proud života i záře plyne –
zní jarních vichrů slavné a bouřlivé chorály
a dívky tančí, zpívají a zvoní cymbály
a něha sladká z nich se line...
Jde slavný chorovod
s písněmi, hrami;
zhynuly na zemi
krutost a klamy. –
Máj lidstva směje se
v bělostných květech
a v svěží rose
pod hvězdami.