ZTRACENÁ STOPA.
ZDENCE.
Tu na ukryté stezce, zpola zarostlé, jež vede do hor,
kam nikdo nezbloudí, kde příroda i ztlumila svůj hovor,
ta stopa ztracená jak tajná myšlenka se měkce bělá
a truchle sní, jen sní a vzpomíná, co dávno říci chtěla.
Snad myslí na bytost, jež kdys ji zrodila a opustila?
Kdo odpoví? – Zem’ ztrnulá už dávno ohlas kroků vpila
a břízy zaleklé jen občas smutně zašumí a tichnou –
a mraky tváří zatrpklých se odvrací a tiše plynou.
To tajemství, jež visí nad stezkou, snad nikdo neodhalí.
Sen divné bytosti, již svaté samoty k svým hodům zvaly,
se rozstřikl a pro věky teď v horách bludně světélkuje
a časem nad mizící stopou přemýšlivě poletuje. – –
Tam na ukryté stezce stopa ztracená se měkce bělá
a truchle sní, jen sní a vzpomíná, co dávno říci chtěla.
24