VZKAZUJI
PRAHA 1912.
[3]
NÁKLADEM AUTOROVÝCH PŘÁTEL.
TISKL ALOIS LAPÁČEK V PRAZE-V.
[4]
SVÉMU BRATRU
JOŽKOVI
TYTO VERŠE ODEVZDÁVÁM
[5]
BRATROVI.
V svých tonech vypověz, co sloky mé se říci zdráhají,
zpěv revolty i touhy, výše závratné, jež lákají,
jen pro mne improvisuj na thema: jak skryty pod mraky
se chvějí hvězdy v nedočkání spatřit světlé zázraky,
kdy pružné svaly mrští nás v jich fialové objetí.
Vím, ironické staccato jak žahadla se rozletí,
však měkký přechod ztupí hrot a nadechne zas náladu
tak hřejivou jak červencový den, když šíří nadvládu
své radosti a kvasu, bouřícího přírodou.
A zase akkordy jak mlžné záhady jdou, smutně jdou
a vábí obraz: sfingy tajemně a tvrdě mlčící
se týčí v duši, kterou mrská přemítání fičící:
proč lžeme ctnost a ctnosti zabíjíme pro pochybný vkus?
Proč život sevšedněl a sváteční kde hledat ono plus,
jež ozáří i ohřeje a všednost kletou zaplaší,
tu všednost, jež šla poťouchle a zrádně duše do naší?
A v závěrečných passážích, jež prolétnou co svatý roj,
k mé slavnosti se světla rozžehnou: tož síla, život, boj.
V svých tonech vypověz, co sloky mé se říci zdráhají,
zpěv revolty i touhy, výše závratné, jež lákají.
7
JDE MYŠLENKA.
Jde myšlenka, jde v teskném usmívání,
jak závěr života by tušila,
a na rozcestí nese vzkazování,
jež stmívání i jitra zrosila.
Vzkaz nese zasněný a měkký, tichý,
jenž šeptem duše milé dotkne se,
i vzkazy bouřlivé, jež plny pýchy
se rodí, honí bujně po lese.
Vzkaz tichý letí v stopách duše milé,
vzkaz hýřivý i hrstce přátel mám,
vzkaz vyrvala mně z mozku slabá chvíle
i pro ty, na něž trpce vzpomínám.
8
TĚŽKÉ KROKY.
Po křehkých stéblech těžké kroky
v ničivém taktu potácí se,
v žalu se chvějí horské boky,
hrozivé horské boky.
V radosti divé těžké kroky
v ničivém taktu potácí se,
kdosi jim zpívá v průvod sloky,
hedvábné, měkké sloky.
V zlomených stéblech mrtvě studí
pokora v taktu těžkých kroků,
na smrt zlé vášně hledí chudí,
bibličtí lidé chudí.
Do stínu chudých těžké kroky
v ztrhaném taktu potácí se,
na cestu šumí v průvod sloky,
tušené, nové sloky.
9
MÉMU SRDCI.
Mdlý záchvat všednosti a trochu nudy – –
a v mžiku duše rozkoši se koří.
Věz, v mřivém decrescendu západ rudý
všech nadějí nám k zoufalství jen hoří.
V té hrstce květů, jež tak rychle vadnou,
v té troše lásek, které touhou prahnou,
v tom chaotickém víru žití celém
ton ballady se chvěje o zapadlém.
10
NA CÍSAŘSKÉ SILNICI.
Pás prachu bílého se plazí před námi a v lhostejnu se tratí.
Kraj v pravo, v levo bez sil v žáru refrénem zní fádním: „Umírat!“
a slunce urputně jak ve mstě šťávy ssaje na své dlouhé trati,
jak zoufale se táhnem’ po císařské cestě – já a kamarád.
Vůz s vozkou ospalým se mimo odhrkal a za ním dlouhou chvíli
prach letí štiplavý jak svědomí. – Vzruch chvilkový krev línou rád
by oklamal – a nudno zas, neb víme zcela určitě, že k cíli
se dostaneme přece ještě před večerem – já a kamarád.
I pro siesty rozkoš hledali jsme trsy popelavých stvolů – –
až před branami města do příkopu ulehli jsme pod akát,
jenž sporý stín tu rozstříkl. A v chvíli oddechu jak o symbolu
jsme přemýšleli o své pouti, mudrovali – já a kamarád.
A naše putování po té nudné cestě končí přece jaře:
„Eh, šli jsme po císařské, po široké cestě, do dlouhých řad,
jež telegrafních tyčí vložena, – kde slunci rouhají se tváře
všech poutníků, kde jsme se hloupě rouhali též – já a kamarád.kamarád.“
11
KDO POCHOPÍ?
Kdo činy naše, život celý pochopí?
V čas smutný výskáme si popěvky –
a křehkou krásu lámem’ svými pochopy –
ironickými mdlými úsměšky.
A drsně – bez moci – se smějem’ chvíli zlé,
jen když se uslzeni spijeme
sny, vykvetlými v půdě skepsí provlhlé.
Ba, nepátrat, kde sílu najdeme,
kde myšlenka je sluncem prohřátá.
Snad karikatura se rozplyne
a v květech země, energií bohatá,
v svou náruč chytí duše nevinné.
12
ZASTAVENÍ.
Květ vypučel i v mrtvé zahradě, kde květy plakaly
a zmije tichly pro vyčkání zla.
Dvě duše, mrazem zaleklé, si v slibu ruce podaly
v té pusté zahradě, kde bolest šla.
– – – A vůní květu roky kráčely. Jsou duše znavené.
Svou každá duše žene smutnou loď.
Zda blízký cíl? – A květu šeptá srdce, lety zmatené:
„Mne od tušení zlého vysvoboď!“
13
ZPĚV HLADOVÉHO SRDCE.
Podzimek studený v přírodě
zdálí zlé přináší pověsti;
mlhy se kutálí po vodě,
hovoří, hovoří o štěstí.
V žaláři nejsem – to nikoli –
leckdy však dráždí mne jakýsi hlad,
poťouchle dráždí jen, nebolí,
smích duše zachytí v čas jeho vpád.
Ztuhnou-li myšlenky, nehřejí.
Měšťáci útěchy dopřejí;
čti tento plakát:
Kdo že to naříká? – Pobav se, pobav!
V mosaice snů jako vkouzlena
směje se niť, rudě červená,
vášnivě červená, rudá niť. – Haf, haf,
zapomeň na hlad!
Na úzké lávce
tancuje smečka psů, rýpají krtci.
Trhá se rudá niť vkouzlená.
Haf, haf, haf! Táhne se ozvěna
po úzké lavičce od srdce k srdci.
Nevěř už lásce.
14
Hafani, hafani, hafani,
ukončte všechno mé doufání.
Svírá mne směšný hlad po kráse
silného, smavého života.
Podzimek mlhavý modrá se
nad krajem, polyká slova ta.
Živote silný a hřejivý,
zotvírej cévy své pro duši mou.
Tichá noc, řeka, stráň, pták to ví:
hladem mám duši svou rozvášněnou.
15
VZKAZ.
Vykřikovat musím všude,
že jsem přišel na studie,
na studie, abych mohl
pochlubit se postavením,
abych mohl milovati
ve svém srdci po měšťácku,
po manželsku svoji milou
ve světnici vytopené
při diskretním svitu lampy
v pohodlném poschodí.
Při studiu říkám si to,
hladím srdce zhladovělé,
dokládám to argumenty,
vyčtenými z různých církví,
chválím sebe, chválím tátu
za to krásné vychování;
vzpomínám si leckdy při tom
na stráň měkkou, plnou květin,
na mumlání tmavé řeky,
na hvězdnatou noční krásu
v osamělé přírodě.
16
Táto, mámo, strýče, teto,
držte nad mým mládím ruku,
ukazujte na mé štěstí
jako psovi na slaninu,
budu vám kdys vděčen za to,
že se stanu velkým pánem
a že budu milovati
ve světnici vytopené
v pohodlném poschodí.
Držte nad mým mládím ruku,
nedejte mu plakat hloupě,
nereelně fantastovat
o jakési bujné kráse,
o zpěněném žití toku,
o modravých horských výškách,
v nichž se toulá bezstarostně,
houká do všech koutů světa,
rozstřikuje perly smíchu,
symbol štěstí života.
17
Táto, mámo, strýče, teto,
nebojte se o můj talent.
Pozoruji s potěšením,
že už stojím na té cestě,
na té cestě spasitelné,
kterou kráčí mládí řádné,
která vede zcela jistě
do světnice vytopené.
Kdybych se snad uchýlit měl,
– nedej, bože, neštěstí –
vysmějte se jenom klidně:
„Romantiku, romantiku.“
*
Kolik srdcí pláče ve mně,
kolik hlasů marně volá:
„Mládí moje, mládí, mládí,
však se sejdem’, však se sejdem’!sejdem’!”
Sejdeme se jistě brzo,
v nočním tichu vykřikneme,
zavoláme na měšťáky,
nevzpomenem’ na zlý symbol,
na hafany prokleté – –!?
18
PÍSNIČKY
KAMARÁDŮM.
Kamarádi moji, na mne vzpomínejte!
Až zašumí z lesů, okna zotvírejte!
Zotvírejte srdce boží řeči,
vzpomeňte si, kdo v tom lese klečí.
Vzpomeňte si, co jsem mluvil, nedořekl,
co se modlil, nedomodlil.
V lese hustém na mech hebký jsem si klekl,
stromy objal, prosil, prosil. –
Za lesem kdes vzchází jitro rudé,
slunce vstalo, veselo zas bude,
kamarádi dobří, bude, bude.
Zavýskněte pozdrav hrdým horám,
potom zazpívejte mojí milé,
aby svěřila se smutným vodám,
k lesům rozepjala paže bílé.
Do širokých lesů pro zvěst pospíchejte,
nad násypem novým žalmů nezpívejte.
19
***
Po zrosených květech k lesu pospíchám,
Po zrosených květech k lesu pospíchám,
jak jsem žil, jak žiju, cestou vzpomínám.
Rosu čistou slunci v oběť klade květ,
já nemohu více nežli píseň pět.
Já už nesmím více nežli vzpomínat,
já už nesmím tobě, milá, zazpívat. – –
Orosený květ se počal touhou chvět;
nedám svému srdci, květe, zpráchnivět.
20
POPĚVEK.
Radostí dýchala paseka,
smála se na nás již zdaleka.
Zasmál se kdejaký květ,
zasykl svět,
že se tak divoce milujem’,
sami dva životem putujem’;
mladí jsme pro lásku svou
povážlivou.
Slunce nám zahrálo do smíchu,
milá mi říkala „Ženichu!“
Sami jsme dávno přece
na pasece.
Slunce nám zalezlo do krve.
Blázen, kdo štěstí včas neurve.
Pasekou popěvek zní
immoralní. – – –
A když už slunce se ztrácelo,
zlíbalo děti své na čelo,
žehnalo polibkem svým
zkrvavělým.
21
***
Tak rád bych bojoval, tak rád bych žil,
Tak rád bych bojoval, tak rád bych žil,
rád bych i vypustil krev vřelou z žil.
Za doby zrání, kdy vášní vře plod,
za slunce zpívání, za lkání vod,
tak rád bych pro něco vypustil krev.
Pro spasnou myšlenku, herojský zjev,
pro krásu bratrství, pro lásku svou,
pro srdcí vzkypění, k žití jež zvou,
tak rád bych bojoval, tak rád bych žil,
rád bych i vypustil,vypustil krev vřelou z žil.
22
***
– A zas jako dříve. Drápy. Vztek.
– A zas jako dříve. Drápy. Vztek.
Drápy v srdci moderní má rek.
Drápy dráždivé. Tož křivák sem!
Na hroudu ať padnu, svatou zem’.
Slunce, na mne, na hřích, na sen sviť!
Slováku můj, padneš se mnou, viď!
Slováku můj, zuby neskřípej,
budeme žít, budem’ – zazpívej!
23
ZTRACENÁ STOPA.
ZDENCE.
Tu na ukryté stezce, zpola zarostlé, jež vede do hor,
kam nikdo nezbloudí, kde příroda i ztlumila svůj hovor,
ta stopa ztracená jak tajná myšlenka se měkce bělá
a truchle sní, jen sní a vzpomíná, co dávno říci chtěla.
Snad myslí na bytost, jež kdys ji zrodila a opustila?
Kdo odpoví? – Zem’ ztrnulá už dávno ohlas kroků vpila
a břízy zaleklé jen občas smutně zašumí a tichnou –
a mraky tváří zatrpklých se odvrací a tiše plynou.
To tajemství, jež visí nad stezkou, snad nikdo neodhalí.
Sen divné bytosti, již svaté samoty k svým hodům zvaly,
se rozstřikl a pro věky teď v horách bludně světélkuje
a časem nad mizící stopou přemýšlivě poletuje. – –
Tam na ukryté stezce stopa ztracená se měkce bělá
a truchle sní, jen sní a vzpomíná, co dávno říci chtěla.
24
PŘÍBĚH PRO SMUTNÉ ČASY.
MAŘENCE KOPECKÉ.
Bez poznámky zapisuji příběh neveselý,
jak se srdce poznávala, jak se ruce chvěly,
jak se krve nedostalo pro oběti malé,
jak jen zněly bezvýsledně melodie táhlé.
*
„Ke studené stěně srdce zpívající kladu,
ke studené stěně, jež nás úzce dělí,
připravme se, milá, k vjezdu do bílého hradu,
do bělostné, sluncem vyzářené cely.“ – – –
Teplý úsměv září v tanci s myšlenkou tou hravou,
že se symbol zaměnit dá za skutečnost pravou.
Bez úvodů dlouhých krátce, lehce hovořeno:
dle morálky platné bylo jistě pochybeno.
Na omluvu buďtež jemu léta nezkušená,
a pak ideje, sny, hesla v hrudi uvězněná.
25
Písně lyrické své milé hrdina můj zpíval,
v mlžných symbolech řeč krve, tepot srdce skrýval;
rytíř poctivý – až velmi na moderní dobu –
chodil slepě stezkou úzkou kolem svého hrobu.
*
Život hučí, kvasí, mládí, květu nelituje,
nebojácné srdce v bouři zpívá, medituje:
Rozbořím tu stěnu chladnou,
z vězení tě vyrvu silou,
která kypí nedočkavě
v svalech, mozku, krvi prudké,
kypí touhou vystavět si
život po svém v teplé kráse,
uzavřít se zlému smíchu
v síních širých, plných květů,
smějících se na dvě duše,
na dvě duše rozhořené
odbojem i svatou vášní,
na jednu z nich připravenou
k požehnání tvrdé práce,
připravenou na mozoly,
jimiž probije se davem
ku posvátné svojí hoře,
kde se větry rozhovoří,
co kde v světě uslyšely,
co kde v světě uviděly:
26
jak se kdesi brousí nože –
samozřejmě v městě ctnostném –
s úsměvem se brousí nože
na ta srdce nepokojná,
na ta srdce lítostivá,
aby přece nevykřikla,
jak už dlouho slibovala.
Smíšek vítr vypoví zas
o mohutných ideálech,
co kde viděl, co kde slyšel,
o zásadách hodně pružných
a tak dále a tak dále.
A než zase rozejdou se,
vzpomenou si na dvě duše
odbojné a láskou spjaté.
To už také přikvapí noc
starostlivá, přívětivá,
zamyslí se, povzdychne si.
A než ztichne vyprávění,
zapějeme hymnus lásky,
poprosíme o objetí,
o objetí jejich měkké,
v němž svá srdce očistíme,
nový život posvětíme,
nový život, milá, slyšíš,
milá, slyšíš?
*
27
Uslyšela milá, slabě zaplakala.
Zvony zněly, naposledy zavzlykala.
A než zvony dozpívaly introitus
do života, byla milá za městem kus,
za branami vysokými města ctného,
kde se touhou chvělo srdce odvážného.
Stezkou tichou spěje mládí v nový život.
Po údivu v stromech rozšuměl se jásot,
květy na cestu jim složily své hlavy,
skotačivou píseň zapěl pramen hravý.
– – – – – – – – – – – –
Palouk zelený... A taký konec bývá.
Chanson veselý se po dramatě zpívá.
Vozu hrčení... Jen suše referuji:
palouk snadno dostupný; tož odvezli ji.
*
Život šel přede mnou – kdosi šel za mnou.
Život šel? Vidíte mlhu tu klamnou?
Ublížit nechtěl jsem, ublížit nechci,
šel jsem jen za svým životem svatým.
Člověk jsem, slabý tvor jako vy všeci,
doufal jsem, věřil pudům svým klatým.
28
Chcete bít? Směšné to. Budu bít taky.
Jenom teď závrať mám, když hledím v mraky,
lítost mám, proč že jsem ztratil své štěstí,
proč že jsem chránil krve své proudy.
U cesty stojím a s zdviženou pěstí
kohosi volám na boží soudy –
29
OBSAH:
Bratrovi7
Jde myšlenka8
Těžké kroky9
Mému srdci10
Na císařské silnici11
Kdo pochopípochopí?12
Zastavení13
Zpěv hladového srdce14
Vzkaz16
PÍSNIČKY.
Kamarádům19
Popěvek21
Ztracená stopa24
Příběh pro smutné časy25
E: jf; 2005
[31]