PŘÍBĚH PRO SMUTNÉ ČASY.
MAŘENCE KOPECKÉ.
Bez poznámky zapisuji příběh neveselý,
jak se srdce poznávala, jak se ruce chvěly,
jak se krve nedostalo pro oběti malé,
jak jen zněly bezvýsledně melodie táhlé.
*
„Ke studené stěně srdce zpívající kladu,
ke studené stěně, jež nás úzce dělí,
připravme se, milá, k vjezdu do bílého hradu,
do bělostné, sluncem vyzářené cely.“ – – –
Teplý úsměv září v tanci s myšlenkou tou hravou,
že se symbol zaměnit dá za skutečnost pravou.
Bez úvodů dlouhých krátce, lehce hovořeno:
dle morálky platné bylo jistě pochybeno.
Na omluvu buďtež jemu léta nezkušená,
a pak ideje, sny, hesla v hrudi uvězněná.
25
Písně lyrické své milé hrdina můj zpíval,
v mlžných symbolech řeč krve, tepot srdce skrýval;
rytíř poctivý – až velmi na moderní dobu –
chodil slepě stezkou úzkou kolem svého hrobu.
*
Život hučí, kvasí, mládí, květu nelituje,
nebojácné srdce v bouři zpívá, medituje:
Rozbořím tu stěnu chladnou,
z vězení tě vyrvu silou,
která kypí nedočkavě
v svalech, mozku, krvi prudké,
kypí touhou vystavět si
život po svém v teplé kráse,
uzavřít se zlému smíchu
v síních širých, plných květů,
smějících se na dvě duše,
na dvě duše rozhořené
odbojem i svatou vášní,
na jednu z nich připravenou
k požehnání tvrdé práce,
připravenou na mozoly,
jimiž probije se davem
ku posvátné svojí hoře,
kde se větry rozhovoří,
co kde v světě uslyšely,
co kde v světě uviděly:
26
jak se kdesi brousí nože –
samozřejmě v městě ctnostném –
s úsměvem se brousí nože
na ta srdce nepokojná,
na ta srdce lítostivá,
aby přece nevykřikla,
jak už dlouho slibovala.
Smíšek vítr vypoví zas
o mohutných ideálech,
co kde viděl, co kde slyšel,
o zásadách hodně pružných
a tak dále a tak dále.
A než zase rozejdou se,
vzpomenou si na dvě duše
odbojné a láskou spjaté.
To už také přikvapí noc
starostlivá, přívětivá,
zamyslí se, povzdychne si.
A než ztichne vyprávění,
zapějeme hymnus lásky,
poprosíme o objetí,
o objetí jejich měkké,
v němž svá srdce očistíme,
nový život posvětíme,
nový život, milá, slyšíš,
milá, slyšíš?
*
27
Uslyšela milá, slabě zaplakala.
Zvony zněly, naposledy zavzlykala.
A než zvony dozpívaly introitus
do života, byla milá za městem kus,
za branami vysokými města ctného,
kde se touhou chvělo srdce odvážného.
Stezkou tichou spěje mládí v nový život.
Po údivu v stromech rozšuměl se jásot,
květy na cestu jim složily své hlavy,
skotačivou píseň zapěl pramen hravý.
– – – – – – – – – – – –
Palouk zelený... A taký konec bývá.
Chanson veselý se po dramatě zpívá.
Vozu hrčení... Jen suše referuji:
palouk snadno dostupný; tož odvezli ji.
*
Život šel přede mnou – kdosi šel za mnou.
Život šel? Vidíte mlhu tu klamnou?
Ublížit nechtěl jsem, ublížit nechci,
šel jsem jen za svým životem svatým.
Člověk jsem, slabý tvor jako vy všeci,
doufal jsem, věřil pudům svým klatým.
28
Chcete bít? Směšné to. Budu bít taky.
Jenom teď závrať mám, když hledím v mraky,
lítost mám, proč že jsem ztratil své štěstí,
proč že jsem chránil krve své proudy.
U cesty stojím a s zdviženou pěstí
kohosi volám na boží soudy –
29
OBSAH:
Bratrovi7
Jde myšlenka8
Těžké kroky9
Mému srdci10
Na císařské silnici11
Kdo pochopípochopí?12
Zastavení13
Zpěv hladového srdce14
Vzkaz16
PÍSNIČKY.
Kamarádům19
Popěvek21
Ztracená stopa24
Příběh pro smutné časy25
E: jf; 2005
[31]