VZKAZ.
Vykřikovat musím všude,
že jsem přišel na studie,
na studie, abych mohl
pochlubit se postavením,
abych mohl milovati
ve svém srdci po měšťácku,
po manželsku svoji milou
ve světnici vytopené
při diskretním svitu lampy
v pohodlném poschodí.
Při studiu říkám si to,
hladím srdce zhladovělé,
dokládám to argumenty,
vyčtenými z různých církví,
chválím sebe, chválím tátu
za to krásné vychování;
vzpomínám si leckdy při tom
na stráň měkkou, plnou květin,
na mumlání tmavé řeky,
na hvězdnatou noční krásu
v osamělé přírodě.
16
Táto, mámo, strýče, teto,
držte nad mým mládím ruku,
ukazujte na mé štěstí
jako psovi na slaninu,
budu vám kdys vděčen za to,
že se stanu velkým pánem
a že budu milovati
ve světnici vytopené
v pohodlném poschodí.
Držte nad mým mládím ruku,
nedejte mu plakat hloupě,
nereelně fantastovat
o jakési bujné kráse,
o zpěněném žití toku,
o modravých horských výškách,
v nichž se toulá bezstarostně,
houká do všech koutů světa,
rozstřikuje perly smíchu,
symbol štěstí života.
17
Táto, mámo, strýče, teto,
nebojte se o můj talent.
Pozoruji s potěšením,
že už stojím na té cestě,
na té cestě spasitelné,
kterou kráčí mládí řádné,
která vede zcela jistě
do světnice vytopené.
Kdybych se snad uchýlit měl,
– nedej, bože, neštěstí –
vysmějte se jenom klidně:
„Romantiku, romantiku.“
*
Kolik srdcí pláče ve mně,
kolik hlasů marně volá:
„Mládí moje, mládí, mládí,
však se sejdem’, však se sejdem’!sejdem’!”
Sejdeme se jistě brzo,
v nočním tichu vykřikneme,
zavoláme na měšťáky,
nevzpomenem’ na zlý symbol,
na hafany prokleté – –!?
18