Koně.
Koníků strakatých, koníků bílých,
hnědoušů, vraníků řady já zřel.
Pružný a někdy zas volný chod byl jich,
hřmotných i štíhlých byli těl.
V pole je z domovů jako nás vzali,
řemení nové též každý z nich měl.
K jízdě ty štíhlé a těžké zas dali
pod chomout vozů, těžkých děl.
S počátku šlo to tak dobře, jak s námi.
Ale již za krátký, kratičký čas
koníků průvod jsme vídali známý –
do krve odřen hřbet i vaz.
Major měl vraníka, šel jako panna.
Měl jsem ho opravdu ze srdce rád.
Granát mu v prsa vjel – prask – strašná rána –
krvavý chuchval k zemi pad’.
Jako my lidé ti koníci byli:
Táhli svůj náklad, až došel jim dech.
25
Takoví koně se do hlavy střílí –
těla jich leží v příkopech.
Studené deště se spustily náhle,
pršelo trvale několik dní.
V bezedné bažiny silnice táhlé
za krátko deště promění.
Táhli jsme znaveni, tonouce v blátě,
silnicí, po níž jel povozů řad.
Kočové – Slováci v chatrném šatě –
nestačí koňů pobádat.
Nebozí koníci – hnědí i bílí –
marně se snažili dostat se dál.
K prasknutí napiaty svaly i žíly –
Vůz se však nehnul, v blátě stál.
Ničeho nezmohou nadávky steré,
ničeho nezmůže bič spoustou ran.
Koníček nebohý z bláta se dere,
na zem až padne utýrán.
No a pak – na vojně krátké jsou soudy –
do hlavy kuli a v příkopě lež!
Do vzduchu vzepiaty ztrnulé oudy –
s přetěžkým srdcem dále jdeš.
Za každým desátým, dvacátým krokem,
v pravo i v levo je obrázek týž:
Ubitý koníček leží tu bokem,
sotva jej v blátě poznáš již.
26
Koníci nebozí, koníci zlatí,
kdosi vás z domova jako nás vzal.
Kdo se z vás, koníci, kdo se z nás vrátí?
v zmučeném srdci jsem se ptal.
27