Únor 1913.
Neslyšet hlasy, jenom jakýs šepot.
Vše jako flórem je tu zastřeno.
Tlumený pouze možno slyšet repot.
Po Čechách, žel, vše příliš tlumeno.
Nevidět činů, teskno vane z všeho
a co děj se co děj, není odporu.
Čekáme. Na co? Jeden na druhého.
Šeptáme dále. O čem? O vzdoru!
Raněný k smrti příliš malým časem,
reflexem doby k smrti zoufalé,
výmluvným dnes bych nechtěl mluvit hlasem
k době, jež smysl má jen pro malé.
Ne, mluvit ne, kde nestačila slova,
ne varovat, kde nikdo neslyší,
Jen v širé zemi zasít zuby dračí,
jen vznítit bouři, jež se neztiší,
49
očistnou bouři nad svou zemí rodnou,
jež odnesla by nános století.
Očistnou bouři, bouři zdravou, plodnou,
jež život je a jež je rozpětí.
Než den je tichý: mrtvá leží pole,
nesměle stín se plouží přes lada,
nesměle slunce hřeje stráně holé
a nesměle pak večer zapadá.
Než noc je tichá; omrzele zívá
na mdlé to sémě, jež jsme zaseli.
Zem’ mrzne tiše. Mrazí tma, jež splývá
s výkřiky zoufalého veselí.
Den tichý, noc a nejistota hubí.
Jak šťastnými být, jsme-li nejisti?
Přinesou plody někdy dračí zuby
a přijde bouře, která očistí?
Neslyšet hlasy, jakýs šepot pouze.
Nevidět dramat, ve všem komika.
Vykřiknout chtívals’ v mladé kdysi touze;
hlas v hrdle selhal, výkřik zaniká.
50
Zaniká v polích, němých bez útěchy,
zaniká v tobě, město, Saharo!
V chladu a mrazu leží mrtvé Čechy
a nedočkavě čekáš na jaro...
„Samostatnost“, 23./2. 1913.
51