Neslyšet hlasy, jenom jakýs šepot.
Vše jako flórem je tu zastřeno.
Tlumený pouze možno slyšet repot.
Po Čechách, žel, vše příliš tlumeno.
Nevidět činů, teskno vane z všeho
a co děj se co děj, není odporu.
Čekáme. Na co? Jeden na druhého.
Šeptáme dále. O čem? O vzdoru!
Raněný k smrti příliš malým časem,
reflexem doby k smrti zoufalé,
výmluvným dnes bych nechtěl mluvit hlasem
k době, jež smysl má jen pro malé.
Ne, mluvit ne, kde nestačila slova,
ne varovat, kde nikdo neslyší,
Jen v širé zemi zasít zuby dračí,
jen vznítit bouři, jež se neztiší,
očistnou bouři nad svou zemí rodnou,
jež odnesla by nános století.
Očistnou bouři, bouři zdravou, plodnou,
jež život je a jež je rozpětí.
Než den je tichý: mrtvá leží pole,
nesměle stín se plouží přes lada,
nesměle slunce hřeje stráně holé
a nesměle pak večer zapadá.
Než noc je tichá; omrzele zívá
na mdlé to sémě, jež jsme zaseli.
Zem’ mrzne tiše. Mrazí tma, jež splývá
s výkřiky zoufalého veselí.
Den tichý, noc a nejistota hubí.
Jak šťastnými být, jsme-li nejisti?
Přinesou plody někdy dračí zuby
a přijde bouře, která očistí?
Neslyšet hlasy, jakýs šepot pouze.
Nevidět dramat, ve všem komika.
Vykřiknout chtívals’ v mladé kdysi touze;
hlas v hrdle selhal, výkřik zaniká.
Zaniká v polích, němých bez útěchy,
zaniká v tobě, město, Saharo!
V chladu a mrazu leží mrtvé Čechy
a nedočkavě čekáš na jaro...