LYRICKÝ KOMENTÁŘ.
[17]
Sonet o melancholickém večeru.
Vše tenkrát tesknilo: na rtech ti mrzl smích.
Nehleděl tvůrce s pýchou na dílo.
Ustydal plamen v očích tesknivých.
Vše tenkrát tesknilo.
Pod tíhou mlhy propadal se most,
svítilen světlo pod ní selhalo.
Hřbitovem velkým byla minulost.
Vše tenkrát plakalo.
Hluboko touhy pohřbeny. Zda vyjdou?
Na dlažbě ulic tančí bída s bídou.
Tvůj rozum truchlí, truchlí cit.
Nic,Nic nežli srdcí rez a poskvrněné řízy.
Tvůj smutek potkává jen smutek cizí.
A nemohou se potěšit.
Zima 1910-1911.
19
Sloky deštivého dne.
Z kolika výprav unaven se vracíš,
když k západu se kloní den!
Z kolika ran krev každodenně ztrácíš
napadající, napaden!
Ni okamžení není tobě jisto,
jež nezradí tvou myšlenku, tvůj cit.
– Jediné místo, jediné místo,
kde měl bys klid! –
Kolika smutky napaden jsi denně,
kolika pochybnostmi jat.
A lehneš-li si svěží do zeleně,
z ní jistě náhle syčí had.
Tvůj úsměv volá jistě novou muku,
naděje nové zklamání.
– Jedinou ruku, jedinou ruku,
jež tebe neraní! –
Uštvány mají přece klidu chvíli
tvé země města, dědiny.
20
Zrazeny dnem, snem přec se utěšily.
Snils, bděl jsi samojediný.
Samojediný kráčíš do bezcestí
v prudkém a marném rozpětí.
Jediné štěstí, jediné štěstí,
jež neuklouzne ti!
1911.
21
Stesk.
Brutus, wo ist dein Cassius,
der nächtliche Wächter, der nächtliche Rufer?
H. Heine.
I.
I.
Hlas, který mluví, dozní bez ozvěny,
meč, který řinčí, druha neslyší.
Sten, který slyšet, nevyvolá steny.
Proklatá země! Vždy se utiší!
Klas není sám. On klasu bratře říká,
a vrch se k vrchu druží v pohoří.
Květ tvého stesku baví botanika.
Proklatá země! Nikdy nehoří!
Jdeš. Věčně jít. Je mrtvo tak a dusno.
Čekati marno, vzpomínati hnusno.
Jít. Věčně jít. Kdy „dosti!“ řeknu si?
Sám! A vždy nucen zápasiti za tři.
Sám! Bez sester aa, běda, beze bratří.
Prokletá země! Dusí. Udusí.
22
II.
II.
Vy, které v nocích bezhvězdných jsem snil,
pod tíhou snů svých klesaje, své práce:
do kterých dálek šik váš zabloudil,
nezvěstná moje generace?!
Vy, které v nocích bezhvězdných jsem zřel,
mně rovní touhou, silou mohutnější:
na které pouští žár váš dohořel,
do kterých temných skryli jste se skrejší?
Noc přišla zas. Klid marně čekám leže.
Hodiny slyším těžce bíti s věže.
A potom ticho. Převalíš se. Hnus.
Hnus padá s nebe,nebe jak se stromu listí.
Chytráci. Sobci. Karrieristi.
– Brute, kde je tvůj Cassius?
III.
III.
Hluboká propast. Bezedná.
A spíš než propast bažina.
Jedná se a zas nejedná,
Zapomínázapomíná a vzpomíná.
23
Hra stínová. Ptá tvůj se zrak:
„Co hraješ vlastně, mátoho?“
Také se střílí. Ale tak,
by nezabili nikoho.
Polnice náhle zatřepetá.
Už k smíchu stará polnice ta,
jež troubí vždycky nadarmo.
Už k smíchu hledat lidi celé.
A slyšíš mručet omrzelé:
Pod jarmo? Tedy pod jarmo!
1912.
24
Jarní idylla.
I.
I.
První zeleň jara! První jara květ!
Vzduch je opojivý, širší, větší svět!
V zimníku svém zapatémzapjatém
pravíš s něhy záchvatem:
Vzkříšení chci! Novou víru! Nový vzmach a vzlet!
První zeleň jara! Lehko poutníku.
V srdci tvém ti zvoní verše básníků;
jejich touhy, jejich sny
smějící se do vesny – –
Cítíš jejich bol a rozkoš, jejich tragiku!
Z Vrchlického citát šeptá jarní van.
Pamatuješ? Matěj Louda ze Chlumčan
nesl prapor, v očích jas,
s heslem „vincit veritas“ –
Na koncil nes’ v Basileji prapor nezlekán.
25
V Norimberku lidí všude jako much!
Kacíři! S tím heslem! Jaký šum a vzruch!
Norimberští občané
praví: tohle ne a ne!
Ale Matěj Louda hledí jako bůh.
„Zachmuřil tu náhle Prokop bledou líc,
v souhlas jemu kynul Tluksa z Buřenic.
Šeptem pravilpravil, Matěji,
stoč ten prapor raději.
Nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic.“
Zázrak slova básníkova: umřít nedává –
První zeleň, první květy, první únava.
Pane Tlukso z Buřenic,
přes věky ti jdeme vstříc,
tvoje kosti tlí už dávno, tvoje slovo zůstává.
II.
II.
Třeba někdo tupě ležel, přec se rozkývne,
třeba někdo byl už mrtev, časem obživne.
Jara van a jara květ
začíná ho opíjet,
myšlenky ho napadají blouznivé a podivné!
26
Rozhlédne se: zrak, dřív zhaslý, plane do šíra.
Hledí, vidí, vidí, soudí; mocí potírá
zákeřný a krutý stín,
zákeřný a bídný čin – –
Do daleka rozpřáhne se, v dál svou náruč rozvírá.
Do mrákot chce, do temnoty vnésti světlo dne,
slovo mužné chce a rázné, slovo rozhodné.
Chtěl by..., ale náhle ztich’,
pohledů jej varovných,
pohledů jej kárajících na sta náhle probodne.
Zachmuří tu náhle Prokop svoji bledou líc,
v souhlas jemu plný kyne Tluksa z Buřenic.
Šeptem praví: „Matěji,
stoč ten prapor raději,
nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic!“
Jarní zeleň, jarní slunce! Vše je naopak.
Matěj stočí zkrotle prapor, Matěj sklopí zrak.
Šeptem praví: Je to osud!
Byl bych chtělchtěl, a nelze dosud!
Matěj hledí zamyšleně, hledí do oblak.
Časem prapor stočený se z ruky vysmekne,
Časem ten, kdo neznal bázně, přec se zalekne.
27
Démanty čas mění v štěrk.
Uklidní se Norimberk.
Slovo, jež se mohlo říci, slovo to se neřekne.
III.
III.
Leccos básník lidu řekl, leccos lidu pěl;
národ možná slova slyšel, možná neslyšel.
Slyšel-li, tož dobrý den.
Uchem tam a uchem ven!
Pouze citát utkvěl v mysli, pouze citát, třikrát žel.
Citát utkvěl, citát žije, nezničil ho cesty prach.
Citát žije, citát tíží, epilog je našich snah.
Pozorujem’ ve sboru
stáčení všech praporů.
Klidně spi, ó Norimberku, klidně spi a neměj strach!
Čekáme, že přijde chvíle, kdy se jas kol rozleje.
Až ta pravá přijde chvíle! Jaro, květy, naděje!
Prapor bohdá rozvinem’,
ale strach je v srdci mém:
Nezhyneme zatím, běda, na Prokopy, Matěje?!
Duben. 1912.
28
Západ slunce nad Prahou.
Květnový večer vonný byl a vlahý,
pode mnou panorama Prahy.
V parku byl koncert. V úsměvy a květy
motivy zněly operety.
Samotný byl jsem. Baví samotáře
studovat kolem jdoucích tváře,
očí se ptáti, mizejících v chvatu,
po románu jich, po dramatu.
Samotný byl jsem. Ale jaká bída,
zrak všech mi jedno odpovídá.
Já uviděl jen pohled u všech lačný,
shon bláznivý a požívačný.
Zrak, který jedno umí pouze vzpružit.
Oh, Míti! Vzíti! Užít! Užít!
29
Zrak, který svěží neponechá růži.
Oh! Míti! Vzíti! Užij! Užij!
Neznámá síla muže, ženy štvala
k propasti, jež se otvírala.
Rozkoše výkřik, podobný tak stenu.
Oh! Míti! Vzíti! A za každou cenu!
Přes těla mrtvých a přes živých stony
tisíce jdou a miliony.
V tom davu byla srdce s těžkou ranou,
každý den znovu otvíranou.
V tom davu mnohý kráčel s tupým hledem,
prokletým otrávený jedem.
V tom davu byly mladé, svěží líce.
Začátečníci. Začátečnice.
A po jich boku viděl’s jíti hluše
večerní lidi, mdlé duše.
A všechny síla neznámá dál hnala
k propasti, jež se otvírala,
30
k propasti, kterou kryly květy,
bzučící motiv z operety.
K apelu volal dav ten roztroušený
hlas povinnosti neslyšený.
V prach nohama všech pošlapána klesla
veliká, příliš přísná hesla.
Za davem zřel jsem. Viděl jsem, jak mizí
mně blízký tolik a tak cizí.
Zamlklý byl jsem. Pot mi pokryl čelo.
A cosi z nížiny té znělo.
Cos jako cinkot Jidášova měšce
a slunce zapadalo těžce.
A měl jsem sen, že moji rodnou zemi,
zrazenou sebou, zrazenou všemi,
spíš však svou zradou nežli cizí jatou,
Noc kupuje si za tu kouli zlatou.
Jaro 1912.
31
Soumrak.
Když slunce již se naklání,
jak zajásají ptáci šera!
A když už zvoní klekání,
jak zahoukají do večera!
A kolik nočních můr lze zřít
po nocí zardouseném kraji!
– Zachmuřen národ, trpí lid
a auguři se usmívají!
Tma noční jak je výhodná
pro obchůdky a pro loupeže.
Kde srdce volná, svobodná,
kde duch, jenž letí k výším svěže?
Jak slova mění obsah svůj
a jak si s nimi hráči hrají!
Lid volá „Braň!“ A „Pamatuj!“
A auguři se usmívají.
Chvílemi zazní těžký ston,
jak by kdos klesal pod břemenem.
32
Chvílemi úzkostný zní tón
rdousený v hrdle vysíleném.
Chvílemi mluví němá noc:
Hlas někoho, jejž temno tají,
zoufale volá o pomoc.
A auguři se usmívají.
Už příští chvíle narovná
zjev tragický v zjev kratochvilný.
A není žádná sněmovna
nějaký výbor lidumilný.
Noc chmurná, těžká jako cent.
Což úsvit stal se pouhou bájí?
Lid čeká venku: „Parlament –?“
A auguři se usmívají.
1912.
33
Pták černý výčitky –
Tak ticho tady je. Tak všechno plno jasu,
tak ticho je, že slyšet kyv a kyn.
Zní listí ševely a zpívá pohyb klasů.
Tak zvláštní ticho je a nad ním zvláštní stín.
Tvou hlavu vznícenou teď chladí svěží tráva.
Shon lidí vzdálen je a lidí příbytky.
Stín zvláštní nad tebou; stín tiše křídly mává,
bloudíš a poznáváš: pták černý výčitky.
Pták černý výčitky, druh minulosti tvojí,
tvých bojů průvodce a vítězství tvých rub.
Slét. Jste si tváří v tvář, dva soci při souboji.
A chápeš pojednou, tak resignován, tup:
pták černý výčitek že k jinému se druží,
že roste hejno jich a zavírá teď v kruh.
Svým křídlem černavým že skryjí červeň růží,
svým drsným krákáním že srazí rozlet tuch.
34
A znáš tu písničku: po leta nezní jiná.
Vždy stejný text, jenž tebe obviní!:
tvé ruce složené i dílo tvé tvá vina.
Cos neměl, činil jsi, co měl jsi, nečinil.
A znáš tu písničku, znáš výtky její tklivé,
znáš její skuhravý a neúprosný hlas.
„O něco později – –“ „O chvíli spíše dříve.“
„Jako by nepřišlo, co nepřijde v svůj čas.“
Pták černý výčitky svou bez ustání hude,
štve, když jsi unaven a nepřeje ti klid.
– – A spících slyše dech, jich mdlobu cítě všude,
máš v nitru podivný a skoro hrdý cit,
dík ptáku výčitky, jenž od díla štve k dílu,
po činu posledním chce stále nový čin –
Po síle zmařené chce stále novou sílu.
A můžeš děkovat za černý onen stín.
Uspaná svědomí! Noc nezávidím vaši!
A touhy uspané, váš nezávidím sen.
Vím, sotva zdříml jsem, už v dál mne cosi plaší:
já čekám myšlenku a čekám lepší den!
35
Procházím tichý luh a rozdřímané kraje,
nic ke mně nemluví než černý pták, můj druh.
A v tichu velkém tom já tuším: Cosi zraje.
Je nad všech únavou můj neunaven duch,
jenž letí pláněmi a tišinami letí,
a z chladných propastí se vznáší k chladu hor.
Duch věčně neklidný, v svém vytrvalý vzpětí,
duch, který nese hřích a který nese vzdor –
Ó, ptáci výčitek! Vy přísní, černí ptáci!
Mé hříchy skuhrejte! A skuhrejte mou lež.
Jdu, kde jsem zabloudil. Jdu, kde se jiný vrací.
Můj neklid sudba má... A hrdost moje též.
1912.
36
Píseň o kováři a kovadlině.
Lešetínského kováře
kdo vzpomene si, braši?
Krev stoupala mu do tváří,
když viděl bídu naši.
Poroby postup dráždil jej,
duch český, který chřadl.
Když volali naň „Vzdej se! Vzdej!“
on nevzdal se a padl.
Je nutno mluvit s Kramářem
nad přítomností jinou:
„My nebudeme kovářem,
my budem’ kovadlinou!“
Nad čerstvým hrobem zvyklí pět
my pěli mu „Spi sladce!“
Než v moudřejší teď přišla svět
moudřejší generace.
37
Zář ducha, skvělé nadání
zaplaší každou chmuru.
Netřeba nutit ku vzdání.
Jsou ruce věčně vzhůru.
Je nutno mluvit s Kramářem
nad přítomností jinou:
„My nebudeme kovářem,
my budem’ kovadlinou.“
Idealismus škodí ti,
kdo chytrý, ten se uhne.
A jsi-li stvořen pro bití,
hleď, ať ti zadek ztuhne.
Ať bije potom kdokoli,
ty přežiješ to v zdraví.
S úsměvem řekneš „Nebolí.“
A to je triumf pravý.
Je nutno mluvit s Kramářem
nad přítomností jinou:
„My nebudeme kovářem,
my budem’ kovadlinou!“
Za nové pravdy úsvitu
my řekneme si klidně:
38
Kováře doma není tu,
ať přijde kovář z Vídně!
Ať přijde kovář, aby kul!
Zde čeká massa líná.
A jestli kovář zahynul,
zbyla tu kovadlina.
Je nutno mluvit s Kramářem
nad přítomností línou:
„My nebudeme kovářem,
my budem’ kovadlinou.“
Ovívá vítr mohyly,
vítr, jenž vzduch prý čistí,
Proč jste nás vůbec budili,
snílkové, idealisti?
Kuj, kováři!... Jsi hotový?
V Čechách se zapomíná ...
Kuj železo, kuj okovy!
Jsmeť pouze kovadlina!
Březen 1912.
39
Píseň.
Všelicos v světě děje se,
co duše překvapí zchladlé.
Pan Védrines získával voliče
létaje na letadle.
Je pravda, podlehl v zápase.
Zítřek však překoná dnešky.
I v politice lítá se.
– Běda těm, kteří jdou pěšky!
Všelicos v světě děje se,
co zatratit lze nebo vítat.
My prošli školou rozumnou.
Ne a ne, nebudem’ lítat.
Kdo letí k nebi, zlomí vaz,
let je tak krutý a těžký.
Jít hezky při zemi těší nás.
– Běda těm, kteří jdou pěšky!
40
Kdo pyšně lítá, v prostorechprostorech,
hlavu svou rozbije o zdi.
Kdo se však plazí po čtyřech,
přespříliš často se zpozdí.
A ztroskotalý cizí let
zasáhne časem i chodce.
Svět je tak velký, krásný svět!
– Běda těm, kteří jdou krotce!
Březen 1912.
41
Sokolům.
Tak psal Heine, Heinrich Heine,
bouřlivák a posměváček,
tak psal Heine v Romanceru
o princezně Sabbathu!
V psa, jenž myšlenky má psovy,
jenž se válí v nečistotě,
čarodějka proměnila
mocným slovem Israel.
O sabbath však míjí kouzlo,
pes zas člověkem se stane,
hrdě zvedne hlavu, srdce,
hrdě zazní písně tón:
„Lecho Daudi Likras Kalle!
Pojď, milenče, tebe čeká
milenka, jež odkryje ti
studu plný obličej.“
42
Jordán šumí, u cisterny
velbloudi se kupí v žízni,
palmy štíhlé zaševelí
v Bethel, krásném údolí.
Ale krásný den zas přejde,
hodina se krutá blíží.
Vzdychá princ: je na odchodu
Sabbath, krásná princezna!
Cítí dotek čarodějky
nutno je se rozloučiti.
Nutno žíti starý život,
život psí, psí myšlenky.
***
Lecho Daudi Likras Kalle!
V srdci zní mi zvláštní slova,
v srdci zní mi zvláštní rythmus
ze českého Sabbathu.
Na stožárech prapor visí,
z oken hrdě prapor vlaje,
prapor mluví, prapor volá:
Sokolíku, Sokole!
43
Statisíce srdcí jásá,
statisíce prsou dme se,
statisíce ruček kyne.
Sokolíku, Sokole!
Letargické, kleslé Čechy
na živé si hráti počnou.
Mrtví vstanou, němí praví:
Sokolíku, Sokole!
Omyje se špína rukou,
omyje se špína tváře,
omyje se špína ducha.
Mýdlo máme na všecko!
Každodenní mizí člověk,
jako had svou kůži svléká,
sketa hrdě opakuje:
„Přelom, přeskoč, nepodlez!“
Lecho Daudi Likras Kalle!
Srdce jásá, hrdlo jásá,
Hymnu svou má český Sabbath:
„Přelom, přeskoč, nepodlez –“
44
S hrdým gestem ukazujem’
sokolské ty šiky hostům.
Košile se rudé vlní.
„Národní to armáda!“
S hrdým gestem ukazujem’.
Košile se rudé vlní,
sklízíme jich pyšně obdiv.
Sokolíci, to jsme my!
***
Ale náhle přijde Sabbath.
Sokolíci rozletí se.
Sokolíci svléknou kroje.
Mrtvo, dusno po Čechách.
A had najde starou kůži,
hrdina se stává sketou,
pláče, tiše opakuje:
„Podlez, uhni, nepřelom!“
Z našich krajů hlas ten šeptá,
z Bělé hlas ten plaše šeptá,
z parlamentu plaše šeptá;
„Podlez, uhni, nepřelom!“
45
Čechy zase zaplavuje
tichá vlna beznaděje,
Čechy vlně poddají se,
Čechy krčí rameny.
Na čistých je rukou špína,
na čistých je tvářích špína,
na čistém je duchu špína.
Zbytečno se umýti!
Sabbath přišel, píseň zašla,
lešení se klidně bourá,
každodenní pějem’ rytmus:
„Podlez, uhni, nepřelom!“
***
Na stožárech prapor visí,
z oken hrdě prapor vlaje,
prapor mluví, prapor volá:
Sokolíku, Sokole!
Statisíce srdcí jásá,
statisíce prsou dme se,
statisíce ruček kyne:
Sokolíku, Sokole!
46
Vítáme tě, zdravíme tě,
český Sabbath změnil Čechy,
opakujem’ s hrdou pýchou:
„Přelom, přeskoč, nepodlez!“
Svátku, nelze, abys trval?
Sne, je nutno, bys byl dosněn?
Hrdosti, zas v bláto klesneš?
Krásná chvíle, neprchej!
Statisíce srdcí jásá.
Pozdrav jejich je tvým dluhem.
Přeroď Čechy, přeroď sebesebe,
Sokolíku, Sokole!
29. června 1912.
47
Škatule, hýbejte se!
Formulky žvatlavé, formulky slepé,
jež česká slepice každý den snese.
S jedinou formulí bude nám lépe:
Škatule, škatule, hýbejte se!
Slovíčko, které zas slovíčka tepe.
Bloudíme v slovíčkách jak v širém lese.
S jedinou větou by bylo nám lépe:
Škatule, škatule, hýbejte se!
Ticho je v kraji, mrtvo je v kraji.
Škatule, ty se nehýbají,
slovíčkům poskytují byt.
Škatule bezduché, bezradné, hloupé,
pod vámi, pod námi všecko se houpe.
Škatule, nutno vás roztočit!
Léto 1912.
48
Únor 1913.
Neslyšet hlasy, jenom jakýs šepot.
Vše jako flórem je tu zastřeno.
Tlumený pouze možno slyšet repot.
Po Čechách, žel, vše příliš tlumeno.
Nevidět činů, teskno vane z všeho
a co děj se co děj, není odporu.
Čekáme. Na co? Jeden na druhého.
Šeptáme dále. O čem? O vzdoru!
Raněný k smrti příliš malým časem,
reflexem doby k smrti zoufalé,
výmluvným dnes bych nechtěl mluvit hlasem
k době, jež smysl má jen pro malé.
Ne, mluvit ne, kde nestačila slova,
ne varovat, kde nikdo neslyší,
Jen v širé zemi zasít zuby dračí,
jen vznítit bouři, jež se neztiší,
49
očistnou bouři nad svou zemí rodnou,
jež odnesla by nános století.
Očistnou bouři, bouři zdravou, plodnou,
jež život je a jež je rozpětí.
Než den je tichý: mrtvá leží pole,
nesměle stín se plouží přes lada,
nesměle slunce hřeje stráně holé
a nesměle pak večer zapadá.
Než noc je tichá; omrzele zívá
na mdlé to sémě, jež jsme zaseli.
Zem’ mrzne tiše. Mrazí tma, jež splývá
s výkřiky zoufalého veselí.
Den tichý, noc a nejistota hubí.
Jak šťastnými být, jsme-li nejisti?
Přinesou plody někdy dračí zuby
a přijde bouře, která očistí?
Neslyšet hlasy, jakýs šepot pouze.
Nevidět dramat, ve všem komika.
Vykřiknout chtívals’ v mladé kdysi touze;
hlas v hrdle selhal, výkřik zaniká.
50
Zaniká v polích, němých bez útěchy,
zaniká v tobě, město, Saharo!
V chladu a mrazu leží mrtvé Čechy
a nedočkavě čekáš na jaro...
„Samostatnost“, 23./2. 1913.
51
Po bitvě.
Po bitvě dvacetileté
vražedné leckterému čelu
mnohého nenaleznete:
na večer chybí při apelu.
Ten padl a ten živý je,
kdyby byl padl, bylo lépe.
Ten bil se a už nebije
a jiný vlastní mládí tepe.
Po bitvě dvacetileté
po době bojů, trudu, práce,
mnohého nenaleznete.
Spí klidně mrtvý jako zrádce.
Je apel smutný. Hluchá noc.
V ní vyznívají prázdná slova.
Je studená a teskná noc.
Noc, jako tehdy zářijová.
52
Do tmy náš oheň plápolá.
A každý trud byl v boji prožit.
Leč vy, již bdíte dopola –
nechcete přece zbraň složit?
Ten padl a ten odpadl.
Ten mlčí a ten zvyk’ se smáti.
Vy, jejichž oheň nezchladl:
nechcete přece dnes se vzdáti?
Po bitvě dvacetileté
nechcete s Čech se smířit bídou?
Mnohého nenaleznete,
leč noví bojovníci přijdou,
ochotní v nový zápas jít,
ochotní jít s novým vzruchem.
Vlast naše musí větší být,
byť rozměry ne, tož svým duchem!
„Samostatnost“, 14. září 1913.
53
Těm, kteří zradili.
I.
I.
I děvka prodajná bez studu, bez hrdosti
má v zašlu skrytý kout.
A tváří v tvář potupné přítomnosti
si může časem vzpomenout.
A v hanbě své, jež cestou na ni stříká
a po půvabu půvab rve,
jediné slůvko z přešlých snů si říká,
snů z doby mladistvé...
A slůvko činí přítomným, co bylo,
a nepřítomným to, co jest.
To slůvko kal jakoby očistilo,
vrátilo hanbě čest.
A dívka prodajná, jež kde komu se dává
a nemá vlastně už co dát,
„Já milovala,“ sobě předříkává.
„Já milovala jedenkrát!“
54
Toť okamžik, kdy minulost se vrací
a mluví náhle mlčící.
Pak přijde večer. Svěsí křídla ptáci,
a holka zas jde ulicí...
II.
II.
A muž, jenž zapřel svoje touhy čisté
a velký, jasný cíl,
též říká sobě, jiným: „Vizte,
já kdysi mužem byl!
Reakce dávno přišla ovšem nutná,
blouznivý zmoudřel cit.
A prapor věc je, jež je příliš smutná:
jíst nelze jí ni pít...
A v chladné zimě ani nepřikryje.
Z ní těžko dělat podušku.
I nocleh na praporu obtížný je,
líp spí se hanby na lůžku.
Zní hlasy druhů odumřelých echem.
V jakou to temnou vešli sluj?
Já za cílem šel, dnes jdu za prospěchem.
Můj bůh je prospěch můj...
55
Veškerou přítěž vhodno záhy střásat,
je život jinak spsut
Já zřek’ se touhy, boje, víry, zásad
a dím, neznaje stud:
Mne pro principy marně získáváte,
nač se slovy si hrát?
Nač problémy? Je jediný: co dáte
a co já mám vám dát!
Mám taxu svou. Nuž mluvme o ní, braši.
Nechodím horkou před kaší.
Čin čestný levný. Bezectný je dražší.
A nebezpečný nejdražší.
Leč když jsme shodni a když ruka v ruce
a litkup možno pít,
vzpomenu: byl jsem mužem revoluce,
toť zvláštní cit.“
A muž ten prodajný, jenž kde komu se dává
a žije ze lží, ze svých zrad,
„Já byl jsem čestný,“ náhle vzpomínává.
„Já bil se jedenkrát!“
56
Toť okamžik, kdy minulost se vrací.
Co sen vám nevrátí?
Pak přijde večer. Křídla svěsí ptáci.
Muž jde se prodati...
III.
III.
Kdo přímo šel, ať pokoutně se vkrádá,
ať stud mu věc je neznámá.
A toto F, jímž drtím vaše záda,
toť Fueramus Pergama.
Nechť tato značka hanbu vaši říká,
věčná a proklatá,
potupná jako značka galejníka
vpálená od kata.
Nesmazatelná připomínka mučí,
vzpomínka lží, svědkyně zrad.
V noci ať šeptá, ve dne hluku hlučí:
„Bil jsi se jedenkrát!“
Ne útěchou, ať spíše bolestí je,
jež večer lože postele.
Ať hadem syčí a ať vlkem vyje:
„Prchl jsi zbaběle.“
57
O čistém mládí nehovoř si denně.
S pohádkou končí už.
Tu útěchu přát možno kleslé ženě,
jí nemá kleslý muž.
Ne na jiných, to na sobě je zrada,
již tvrdýma mstím rukama.
A toto F, jímž drtím vaše záda,
toť Fueramus Pergama.
58
Před jarem.
A byla propast, byla bezdná,
a byly bouře, kruté k všem,
než moje srdce bázně nezná
a nechvěje se před jarem,
před křehkou nezachví se mocí
v zamlklém, vážném ztišení.
Cos zní jak zvony velkonocí,
cos zní jak jásot vzkříšení.
Zamlklý shlédnu na tříšť ledu,
již nese dravost jarních vod –
V mém jarním srdci není jedu
a nebojím se o život.
Ta nenávist, jež v srdci byla
a syčela tam jako had,
se v svitu slunce očistila
a mohu pouze litovat.
59
Ne litovat, že jaro mine,
ne sníh že padne na stráně.
Jsem, vítězství kde těší jiné,
hrd na prohrané kampaně.
Ne osobního želím hoře,
ne toho, co mi urval proud.
Zamyšlen hledím v dálné moře,
kam všecko musí uplynout.
A cítím, nejsem dosud sražen
v dvacetiletém zápase.
Byl raněn jsem, však neporažen
a vyléčil se po čase.
A život, zjasněný tím jarem,
věc prostá je a průzračná.
Je úsvit slunce pro mne darem,
leč nezareptám na mračna.
A noc-Ii přijde, ať je hvězdnáhvězdná,
a den-li jde, ať není zlem.
Mé srdce dosud bázně nezná
a nechvěje se před jarem.
Zamlklý hledím na tříšť ledu,
již nese dravost jarních vod.
Toho, jenž býval, není jedu
a nebojím se o život.
„Samostatnost“, 9. března 1914.
60
AKTA DESÁTÉHO OKRESU.
(BŘEZEN – ČERVEN 1911).
[61]
Úkoly.
Těchto dnů otevřel jsem po letech Ibsenova Branda. Je to vážná, ba chmurná kniha; zcela kniha přísného severu. Psal jsem kdysi, jak podivná je příbuznost mezi námi a severní literaturou. Děj Garborgova Míru mohl by se klidně odehráti u nás. Král Midas by mohl klidně hráti u nás. Co se týče Branda – –
První akt Branda jedná na horských sněžných pláních. A je v něm skupina, kde Brand se utkává s druhem svého dětství Ejnarem.
Brand.
„Kazatel silnic“ nejsem, věz,
zde nemluvím co církve kněz;
ba jsem-li křesťan, nevím skorem,
že muž jsem však, vím dojista,
a jistě vím též, jakým morem
zem’ vyssáta je dočista.
63
Ejnar
(s úsměvem).
Po prvé, tuším, slyším zvěst,
že v naší zemi nazbyt jest
radostí, lásky k životu.
Brand.
Zde nikdo nemře z jásotu,
vždyť zjev by to byl přeskvělý.
Buď otrokem si veselí, –
buď jím, však život po celý.
Jen nebuď dnes a včera tím
a po roce zas jinačím.
Čím jsi, buď celý, z plných sil,
ne kuse jen a v tříšti chvil.
Jeť Bacchant jasná ideje,
však opilce rub žalný je;
jest Silen krásná figura,
však pijan jeho nestvůra.
Jen projdi zem’ tu křížem kráž
a u všech zvídej, všech se taž
a uzříš, ode všeho cos
že každý přijal ve svůj los.
64
Je trochu vážný v svátku chvíli,
je trochu zbožný, jak byl děd,
zas na kvas trochu chtivě pílí,
neb praotec též tak si ved’,
je trochu vřelý, zpěv kde družný
velebí malý lid, však mužný,
jenž skalopevný skal svých lem
uhájil proti vrahům všem, –
zas trochu štědře sliby plýtvá,
zas trochu přesně slovo pitvá,
jež při kvasu dal v nadšení,
když nadešel den splnění.
Než všeho, jak dím, troškou jen
stín, přednost nejdou z míry ven;
tříšť malé duše je, tříšť obra,
zla jenom tříšť a tříšť jen dobra; –
a každá tříšť – to horší je –
co z druhé zbývá, ubije.“
Tak mluví Brand; mluví o Norsku, své rodné zemi. Ale jakoby o nás mluvil. Táž polovičatost; týž nedostatek odvahy být tím, čím jsme. Tříšť; zlé slovo. A jsou-li jednotlivci tací, jaký bude národ?
***
65
Nacionalismus mně neznamená snížení požadavků kulturních, omluvu pro neschopnost, shovívavost pro nedbalce. Nacionalismus znamená mi úkol: pracovati na přerodu vlastním a přerodu všech.
Žijeme v době ubohých egoismů, kompromisností, intrik; v době, která nemá stylu, třeba mnoho o něm mluvila. Všechno naše činění, všechno bičování naší energie, všechen náš vzmach měl smysl jediný: aby při našem odchodu byla doba lepší té, do které jsme přišli.
Naše doba smiřuje se s bědnou situací a bědnějšími ještě obzory; přítomnost počítá překážky a analysuje všechny balvany na cestě, zvětšujíc je ještě plachou svou fantasií.
Nesmiřujme se. Neanalysujme všech balvanů na cestě. Vizme je prostě a ptejme se: je nutno přes ně jíti?
A zní-li odpověď kladně, ku předu! Přese vše a přese všecky. Nevychovávej nikdo z nás v sobě a v jiných malosti; je jí u nás nazbyt!
66
Nacionalismus včerejška byl shovívavý, žádal úklonu před ideálem a několik pathetických slov. Byli, kdo se klaněli a mluvili slova pathetická. Ani o krok dále jsme se nedostali.
Nacionalismus dneška a nacionalismus zítřka jsou přísnější a žádají více. Neběží už o prázdná pathetická slova, o neplněné přísahy, o zvučné deklamace. Toho všeho už nemilujeme. O celou životní práci běží. Ne o trochu štědré plýtvání sliby při kvase, pitvané později trochu přísně, jak pravil Ibsen.
Celá životní práce. Je to těžké slovo. Běda, zůstane-li pouze slovem!
***
Co je úkol? Různé jsou úkoly. Otevřít oči slepým; posilnit ochabujícího; rozmnožit krásu; prohloubit poznání. Úkolem může být smích, kde jiní truchlí, a smutek, kde ostatní jsou veselí. Úkolem může být slovo, kde všichni jsou němí.
Nemáme všichni stejných úkolů; ale každý máme svůj úkol.
Buďme si vědomi svého úkolu. Provésti ho, znamená přinésti svůj kámen k veliké stavbě. Selhati, znamená zdržeti nebo snad zmařiti do-
67
konání stavby. Dostaví-li se chvíle únavy, chvíle zhnusení, chvíle lhostejnosti, nutno si opět a opět říci: nevíme, kdy a kde se rozhodují osudy. A snad právě naše selhání nakloní váhu!
Úvodní feuilleton „Samostatnosti“
ze dne 18./3. 1911.
68
Pohřeb.
– Před rozpuštěním parlamentu.–
Pohleď, synu, do šíra,
vše, co žije, umírá.
V pořádku kdo odchází,
závěť dělá, odkazy.
Umřel chudák parlament,
neudělal testament.
V salonech a v ulici
perou se už dědici.
Funus kráčí veliký,
muzika i s Pepíky.
Za rakví jdou truchlící.
Jsou či nejsou dědici?
Byli by snad veselí,
kdyby jen to věděli.
„Samostatnost“, 30./3. 1911.
69
Poslanecká sněmovna říšské rady rozpuštěna.
Císařským patentem z 30. března byla sněmovna rozpuštěna a nařízeny nové volby.
Novinářská zpráva z 31. března 1911.
70
Volební kompromis mladočechů a národních socialistů?
Porady mezi mladočechy a národními socialisty jsou – dle sdělení Herzogovy korrespondence – již skončeny... Obě strany uzavřely kompromis, dle něhož půjdou do voleb společně. Také staročeši projevili ochotu k tomuto kompromisu přistoupiti, ač vyjednávání s nimi není ještě u konce... Se strany původců tohoto kompromisu byla k společnému postupu vyzvána též strana státoprávně pokroková.
Novinářská zpráva z 10. dubna 1911.
71
Svatá alliance.
I.
Před volbou.
Před volbou.
Doktor Kramář zjednodušuje:
kdo není s námi, ten ať kušuje.
Zachovají se državy,
kromě těch, které se zabaví.
Bratr Klofáč zjednodušuje,
kdo není s námi, ten ať kušuje.
Hrr! Na soudruhy! V buben buší
dva státníci, dva jednoduší.
Kdo nyní kulhal, nyní zas skáče.
Kramáře Choc volí, Kramář Klofáče.
72
II.
II.
Kdo se do sněmovny vrátí?
Sociální demokrati.
S němými hledí „národ“ rtoma.
Voličové zůstali doma!
„Samostatnost“, 12. dubna 1911.
73
Oficielní zpráva o sjezdu důvěrníků strany státoprávně pokrokové ze dne 16. dubna 1911.
„– – O referátu, v němž vylíčen postup jednání předsednictva strany a výkonného výboru s Národní radou českou a se stranou národně sociální, rozpředla se několikahodinná debata, jíž se zúčastnili dr. Arnošt z Kolína, dr. Novotný z Král. Vinohradů, spis. Viktor Dyk, inž. Baráček za mladou generaci, taj. dr. Dušek, red. Rýdlo, notář dr. Čapek z Velvar, dr. Víškovský z Král. Hradce, posl. dr. Baxa, dr. Hrbek z Pardubic, MUDr. Kratochvíl z Červ. Kostelce, dr. Štěpánek ze Žižkova, dr. Zvěřina z Velvar, taj. Kalina z Blatné, posl. dr. Sobotka ze Zbraslavě, MUDr. Král z Klatov, red. Fridrich z Příbramě, vrch. uč. Klán z Mělníka, učitel Dubský z Kročehlav, JUC. Šmejc z Jičína, dr. Ant. Hajn, Bernát z Král. Vinohradů, úředníci Zahradník z Bubenče a Štěpán z Ml. Boleslavě, živn. J. Rücker ze Dvora Králové, velkoobchodník
74
Hadrbolec z Prahy – II., notář Vlach z Úpice, red. Rautenkranz ze Dvora Králové, JUDr. Šebek z Písku, posl. K. St. Sokol, živnostníci Radeš a Jelínek z Prahy – I., dr. Kalabis z Král. Vinohradů, red. Malý, JUC. Zahradník z Hradce Králové, red. Moravec z Kolína, dr. Fabris ze Smíchova, red. Šorm z Král. Vinohradů, obch. V. Horský a účetní Güttner z Berouna. Při hlasování byl zamítnut návrh na další jednání o dohodu s koalovanými stranami mladočeskou a národně sociální a schválen samostatný volební postup všemi hlasy proti 11.“
„Samostatnost“, 18. dubna 1911.
75
Kandidatury strany státoprávně pokrokové.
Důvěrníci strany státoprávně pokrokové na Vinohradech nabídli ve schůzi 20. t. m. kandidaturu za 10. volební okres vinohradský spisovateli Viktoru Dykovi – –
Novinářská zpráva ze 22. dubna 1911.
76
Spiknutí šestnácti Vinohradských.
Hrůzná věc se stala těchto dnů; spiknutí, horší Katilinova! Šestnáct lidí, „kteří objevili zásady teprve, když nezbylo na všecky mandátů“, sešlo se, aby porokovalo o kandidátech v X. a XI. volebním okresu. A hrůza hrůzná! Tak daleko šla jejich drzost, že usnesli se postavit protikandidáta bratrům Klofáčovi a Chocovi!
Mezi lidmi, kteří dle rozhorleného Cicerona a „Českého Slova“ objevili zásady teprve, když nezbylo na ně mandátů, byl jsem sám já. „České Slovo“ začíná boj; začíná ho, jak to právě dovede.
***
Mluvilo se o dohodě. Dohoda před volbou je problematická věc. Kde jsou doklady o skutečném smýšlení voličstva stran, o němž se stává dohoda? Organisace? Tvoří voličstvo to
77
nepatrný zlomek. Výsledky předešlých voleb? Mohou se měniti. Dohoda před volbou je pouze věc problematická, ale také nezdravá. Bere se jí voličstvu jediná možnost říci soud o politice jejich poslanců, možnost dokumentovat své smýšlení.
Ale právě jako mám skepsi, tuším důvodnou, k takové dohodě, která příliš snadno stane se obchůdkem, právě tak mám hluboké přesvědčení, že byla nutná určitá konvence, která by volební zápas učinila čestnějším. Boj, proč ne boj, zdravý boj? Ale boj s vyloučením určitých zbraní, bohužel příliš často u nás užívaných. Zápas, ale ne zápas lží a pomluv.
S protivníkem, s kterým jsem se včera bil, mohu zítra klidně zasednout u jednoho stolu. Ale s protivníkem, který mne pomlouval a který mi utrhal na cti, nemohu. A co napsalo „České Slovo“, není než pomluvou a na cti utrháním. Neobjevil jsem zásady ve chvíli, kdy šlo o mandát. Po deset let hlásal jsem určité zásady veršem, prósou, slovem. Mezi „písní Montblancu“ psanou roku 1899 a mezi mou řečí na sjezdu strany státoprávně pokrokové dne 16. dubna 1911 není rozporu. Autor, který napsal „Zbabělé“, nemohl náhle chváliti,
78
co zatracoval, zatracovati, co chválil. Té pružnosti neb té lehkovážnosti nemám.
Když boj, tedy boj. Ale pisatel „Českého Slova“ mohl by se zarazit nad svou tuze volební logikou. Jsem člověk, který „objevil zásady, teprve když nezbylo na všechny mandátů“ a přijímám kandidaturu tam, kde jiní, přede mnou vyzývaní, vzkazují, dle „Českého Slova“, „abychom si hleděli jistějších okresů, Vinohrady abychom nechali“. Jinými slovy: jdu v zápas, prohlašovaný Č. S. za ztracený, zápas, kterému velmi mnozí se rádi vyhnuli. Tolik důvtipu mi snad „České Slovo“ přisoudí, že jsou jiné, jistější cesty a cestičky k mandátu, po němž dychtíme. Lidé, kteří, dejme tomu, neměli nikdy politického profilu, jdou dnes k Petrovi a dají se kandidovati Petrem, zítra k Pavlovi a dají se kandidovat Pavlem. Jdou však vždy tam, kde se rozdílejí mandáty a moc.
Nešel jsem tam, kde se mandát a moc rozdílí za nepatrnou obět intellektu, dle krásného slova „Nár. Listů“. Není to má zásluha; je to má povinnost. Jest velmi negativní ctností nedáti se korrumpovat v době korrupce. Od „Českého Slova“ pochvaly za to nečekám; čekal jsem však tolik opatrnosti, aby se zbytečně
79
neexponovalo proti někomu, kdo nedávno, tuze nedávno býval žádán o příspěvek do publikací a listů národně sociálních a kdo tehdy snad ještě nebyl bez zásad dle fraseologie národně sociální. Čekal jsem, že zápas bude slušný. Hle, „České Slovo“ nemá ani tu omluvu, že nouze železo láme. Nár. socialisté mají mandát jistý, jistější, nade vše jistý; nač rozčilovat se a urážet? Nač brát „spiknutí šestnácti“ tak tragicky? Zajisté voličové X. i druhých okresů uznají dne 13. června, že Klofáč a spol. jsou nejlepšími z nejlepších; uznají, že by bylo národní pohromou, kdyby do říšské rady poslali mne, oplývá-li naše delegace tak vynikajícími talenty a skvělými charaktery. To je jako houska na krámě, nebo aspoň „České Slovo“ nám to tvrdí tak.
Přátelé z „Českého Slova“ však dovolí: budu klidný, až vše tak skončí. Budu klidný, ubijí-li mou kandidaturu hlasy nepřirozené aliance. Budu na 13. červen 1911 vzpomínat jako člověk, který vykonal svou povinnost. Mnozí z těch, kteří napíšou na volební lístek jméno našich protikandidátů, tak vzpomínat nebudou.
„Samostatnost“, 23. duben 1911.
80
První kandidátní řeč, promluvená v „Národním domě“ na Král. Vinohradech.
Vážené shromáždění! Setká-li se přírodozpytec s druhem, dle domnění vymřelým, je to pro něho radostný objev, třeba šlo o nějakého škorpiona. To, co provádíte hned na počátku schůze, není bohužel ničím novým.*) Chcete ukřičet. Nepřišli jste, abyste slyšeli důvody, ale přišli jste s hotovým soudem. Nemluvím k vám; mluvím k těm, kteří přišli slyšeti a souditi. (Hluk.)
Krátký tomu čas, co po rozpuštění poslanců sněmovny znělo po Čechách bojovné heslo: pryč s Bienerthem!
Něco dnů minulo; zase je potřebí hesla. Chraň bůh, aby bylo dva týdny stejné. Heslo mladočeských městských rad, heslo zkartelovaného tisku zní: „Pryč s rozkolníky!“
_____________
*) Nár. socialisté inscenovali na této schůzi při volbě předsednictva bouři, chtějíce vynutit proti vůli většiny své předsednictvo.
81
Co se stalo mně dvěma hesly?
Jak to nazval orgán, kartelu oddaný, radostná událost. Jsou radostné události, které netěší otce ni matku.
Nestátníkovi by se zdálo, že jediná možná odpověď Bienerthovi by byla, poslat do Vídně delegaci při nejmenším stejně opposiční. Tak nesoudí státníkové.
Státníci dělí se o Čechy; ty kus, já kus.
Dovolte, pánové, několik dat. „Ostřejšího postupu proti Bienerthovi“ dociluje se takto: Mladočeši měli minule v městech 11 mandátů a Brdlíka jako společného kandidáta v Budějovicích. Vyhradili si 15 kandidatur. Národní socialisté měli 7 městských mandátů. Vyhrazují si 13 kandidatur. Staročeši měli mandát. Nechal se jim. Realisté měli mandát. Nabídl se jim opět. V zájmu „ostřejšího postupu proti Bienerthovi“ zkrácena jediná strana: strana, která vždy stála ostře a důsledně proti systému Bienerthovu, strana státoprávně pokroková. Toť velká koncepce našich velikých politiků. (Hluk.) Říkáte nyní, že nám běží o mandáty. Je tomu asi tak, jako by zloděj vytýkal okradenému, že mu jde o peníze, hájí-li své.
82
Strana naše byla ochotna k obětem. Kdyby páni přišli a řekli: Ustupte schopnostem, budiž! Ale je to váš důvod? Má strana národně sociální, má strana mladočeská tolik politických talentů, politických individualit, politických charakterů, že jí nestačí její država? Pánové, včera četli jste kandidátní listinu kartelářů. Projde-li, neměli jsme dávno tak ubohé delegace ve Vídni. (Hluk.)
Ale pro všechno najde se důvod. Také karteláři uvedli důvody. Kartel (nár. soc. pokřikují) byl nutný k udržení Jednotného klubu.
Nebyli naši poslanci dříve v Jednotném klubu? Neusnesl se sjezd strany naší ne doporučit, ale uložit kandidátům, na její program zvoleným, aby vstoupili do Jednotného klubu?
Ale našel se ještě jiný důvod. Zjednodušení politických poměrů bylo nutným, aby se Bienerth porazil. Vadily „nejednoduché poměry“ v posledním boji proti Bienerthovi? Důvody kartelářů nejsou upřímné. (Nová bouře nár. soc. Slyšeti odporné nadávky.) Hlas listu, který nám nikdy nestranil, hlas listu, nedávno ještě od Nár. Listů proti „Času“ citovaného, mluví jinak. „Státoprávní Kasandry,“ praví, „snadno by mohly překážet při transakcích. Přílišné lpění na princi-
83
pech a dokonce snad jejich státoprávní program nebyl dostatečnou zárukou poddajnosti.“
Před měsícem hledali se lidé nepoddajní. Po měsíci je třeba lidí poddajných. (Bouřlivý potlesk.)
Řeknete: upřílišený soud.
Studujte projevy mladočeského a národně sociálního tisku. Mluví stejnou řeč: Jsme tvrdohlavci, umíněnci, ideologové. Mluví se o „špatnějším vydání mladočeských romantiků let devadesátých“, ukazuje se nám, že politika je boj o moc a ne boj o idee.
Mně nemůže být vyčítáno, že bych podceňoval význam moci. Bojoval jsem proti ideologii realistické deset let. Dnes však musím vystoupit proti thesi mnohem nebezpečnější. Jako jsme hlásali, že nestačí sama idea, tak nyní nemůžeme se stotožniti s dnešním materialismem.
Nám byla politika bojem -o moc a o idee.
Idee dávají politickou moc, ale na neštěstí Klofáčovo moc ještě nedává idejí.
Roku 1907 docílila organisovaná sociální demokracie úspěchů. Byl to neocenitelný objev pro naše politiky, kteří usoudili, že organisace je vším. Tedy organisovat buď jak buď. Zapomněli, že tisíce a tisíce lidí, nespojených my-
84
šlenkou, třídním vědomím a společným zájmem, jsou sehnanou massou a ne organisací. Stane se jim, co velké armádě španělské: „Zafoukl bůh a rozprášeni jsou.“ (Smích. Hluk, Výkřiky.)
Organisace je všecko, pánové. Nedávno četli isme o libeňském případu „organisování“. Nestalo se tam nic zvláštního. Zaměstnavatel rázně „vybídl“ tam zřízence, aby vstoupili do organisace zaměstnavatelovy. Zítra „vybídnou“ městské rady lidi odvislé, aby šli k volbě pro jejich kandidáta. Pohlédněte do „uzavřeného“ území. Také Němci nečiní nic jiného, než že vybízejí. Vybídnou Čecha, aby poslal své děti do německé školy, vybídnou jej, aby se přihlásil za Němce.
Kompromitujeme korrupcí dneška svůj zápas proti Němectvu. Postavíme-li jen sílu proti síle, postavíme-li číslici proti číslici, dojdeme k beznadějnosti. Odvoláváte se na svých šedesát tisíc proti našim domnělým šesti tisícům. Němci odvolávají se na svých 60 milionů proti 6 milionům našim. Je to pouhá číslice, která rozhoduje?
Idealismus bylo určité plus, které jsme měli proti přívalu Němectva. (Potlesk.) Idealismus mizí z našich řad. Korrumpuje se shora dolů.
85
Způsobil-li v minulých dobách přílišný idealismus, mnohdy reálné potřeby podceňující, škody, způsobí jednostranná materialistická politika dnešní katastrofu. Není pro Čecha nesnadno být ve své vlasti prorokem: politika, která nás vede od porážky k porážce a od hanby k hanbě, dočká se svého Dies irae. (Potlesk.) Tento Dies irae mohl by potěšit stranníka. Já potěšen nebudu. Neboť národ zaplatí, co vůdcové zavinili. (Hlas: My to už zaplatíme.) Budete-li solventní.
Jak praví Francouz, i nejhezčí děvče dá pouze, co má. Naši politikové neměli mnoho co dávat. Neměli víru ve svůj lid, ani v jeho dobrou věc. Oddálili se od národního citu jako od národní myšlenky. Pro svůj lid měli frázi a dialektiku a tou ho krmí dvacet let.
Hnali lid do marných bojů a komandovali zbytečný ústup. Mlčeli, kdy měli mluvit, a mluvili, kde měli mlčet. Není nešikovnosti, které by neprovedli. Vykřikovali hesla a nestáli za nimi. Vzpomeňme na zavádění češtiny jako vnitřní úřední řeči via facti a bezradnost české politiky nad konsekvencemi, jež vyvolala.
Historický úkol českého národa byl v boji pro volnost přesvědčení proti autoritám. Naši vůdcové hlásají opačný boj: boj autority proti rozkol-
86
níkům. A jaké jsou to autority! Vůdců, kteří zavinili všechna naše ponížení; vůdců, kteří způsobili, že nás neberou vážně. Kdykoli provede se u nás něco nepěkného, počne se křičet o svornosti a o jednotě.
Řeknete, pánové, že jsou také jednotlivci, na které nepadá tato obžaloba. (Výkřiky.) Jsou. Ale v době korrupce nestačí dovolávati se čistých rukou. Čisté ruce nestačí; nutno také nepodávat jich těm, kteří čistých rukou nemají. (Potlesk.)
Promluvme o tom, jaký smysl by měla naše účast v Jednotném klubu.
Proč dochází vlastně k volbám?
Byla-li taktika, vedoucí k rozpuštění parlamentu, správná, mohlo se jí dávno užít. Bienerth není tu ode dneška a jeho systém není nepřátelský ode dneška. Několikrát jsme s ním už domluvili, abychom mluvili s ním znova!
Věc má háček!
Dvě léta před vypršením jeho poslanectví není filosofie poslancova tatáž jako na počátku šestiletí: přemýšlí o posledních věcech člověka. Na obzoru vídeňského parlamentu objevily se nepopulární předlohy. A bylo při tom nutno porážet Bienertha. Je velmi jasno, že pád Bie-
87
nerthův, má-li mít smysl, znamená změněnou politickou konstellaci. Jiná konstellace přivodí aspoň pro část našich poslanců nutnost hlasovat pro nepopulární předlohy.
Hlasovat pro nepopulární předlohy znamená však ohrozit mandát.
Vůdcové sestrčili hlavy. Vůdcové se dohodli. Dohoda vznikla ve Vídni. Zde pouze publikována.
„České Slovo“ mluví o lidech, kteří našli zásady, když šlo o mandát. Mohlo by mluvit o lidech, kteří našli opposičnost, když se na mandát assekurovali. (Souhlas a odpor.)
Pakt má šerednou stránku: platí pro celé období. Voličové připadli určitým stranám. Chtě nechtě musí jít poslušný stoupenec k volbě. Neváží si kandidáta, pokládá ho za neschopného: vše lhostejno. Až se přesvědčí, že se neklamal, že jeho obavy nebyly bezdůvodny, přijde doplňovací volba: třeba jít znova k volbě proti přesvědčení.
Disciplina je krásná věc. Obzvláště pro ty, kdož jí zneužívají. (Potlesk.) Hnát někoho k volbě proti přesvědčení je korrupce; korrupce více nebo míň, vedoucí politice je to lhostejno.
88
My korrupci nechtěli; odmítli jsme kartel. (Hlasy: A co Baxa, Sokol a Kalina?) Pánové Kalina a Sokol na důvěrném sjezdu strany byli toho mínění, že právě pro nebezpečí, z kartelu pro českou opposici plynoucí, máme přijmouti podmínky nabízené, abychom si pojistili parlamentní kontrolu. Veliká většina sjezdu postavila se na stanovisko, že mandáty, získané od kartelu almužnou, nemají váhy a nevyváží ponižující závazky. Pouze důvěra voličstva může dát našim zástupcům autoritu. Chceme mandát od voličů a ne od kartelářů.
Pošlete-li do parlamentu karteláře, dali jste jim na šest let neobmezenou plnou moc. Jakým lidem chcete jí to dát?
Říkáme otevřeně: pro nás jediný mandát, získaný bojem, má větší smysl než tři, ničím nepodepřené. A odepřete-li nám důvěru vůbec, snad přijde chvíle, kdy budete litovat, že neslyšeli jste hlasů varovných a vzali nám možnost, chránit vaše zájmy. My vykonáme svou povinnost : kdo konal povinnost, může býti klidný. (Souhlas.)
Chci mluvit otevřeně: státoprávní Kasandry nevadily a nebudou vadit při transakcích pro
89
náš národ prospěšných. Státoprávní Kasandry nejsou proti českým ministrům, proti české účasti na správě. Naopak; národ má právo na ni. Naše cesta to není, ale oddělený pochod, společný boj! Hanba však připustiti čachrování s ministerskými křesly; hanba je připustit, aby byly objektem kompensačním. Za dva ministry při stejně protičeském systému koupit národ, je příliš dobrý obchod pro Vídeň. (Souhlas.) Namluví vám také, že nemám smyslu pro hospodářské, pro stavovské vaše potřeby. Že jsme na překážku sociálním reformám, výhodám, kterých by jinak bylo docíleno. Ne. Budeme energicky a důsledně pro všechny vaše oprávněné potřeby hmotné jako mravní, ale také zde nechceme, aby se sliby předloh, namnoze sliby zůstávajícími, se kupčilo. (Potlesk.)
Pošlete-li do parlamentu nás, vstoupíme tam s volnýma rukama; pak teprve můžeme býti protiváhou opportunismu většiny.
Nevěřte, že takovou protiváhou chce a dovede býti strana Klofáčova. Pravda, dle nálady voličstva bratr Klofáč promění se opět v divokého muže a vykope svůj tomahawk; ale kterýkoli ministr může mu zaklepat na rameno a oslovit krvelačného rudocha tradiční frází
90
z maškarního plesu: Znám tě dobře, krásná masko! (Hluk a řev; potlesk.)
My všichni známe krásnou masku. Je to dovedný, ale frivolní duch. Krásná maska jezdila do Srbska, spískala cosi a promluvila pak v parlamentě poníženou řeč. (Potlesk; stupňovaný, dlouho trvající povyk; hlasy: „Ať nebásní!“) Dobrá; budu mluvit v próse. Poslanec br. Klofáč při čepičkové afféře nechal hnát sta a sta lidí proti policejním šavlím a do žalářů. (Neustávající hluk a pokřikování až do závěru řeči.) Co mínil o ní vlastně bratr Klofáč? Lidé, ještě plní mladistvého idealismu, sedí v kriminále, odsouzeni při antimilitaristickém procesu; ale to není, co zaměstnává Klofáče.
Bratr Klofáč mluví mnoho o zodpovědnosti. Kdykoli ji měl převzít, couvl. (Potlesk.) Buď – anebo. Bratr Klofáč není ani pro buďbuď, ani pro anebo. V tom je jeho obratnost.
Pánové Klofáč a spol. pokládají za příčinu neúspěchu našeho národního programu lpění na zásadách.
Naši politiku nepoškodilo lpění na zásadách ani státoprávní program, který musí zůstat nám drahý, chceme-li vůbec národem být. Právě
91
naopak: politika skoků, kotrmelců a politika frázovité demagogie nás poškodila.
Nečekejte ode mne, pánové, planého radikalismu. Jsem státoprávník, nebudu však nikdy klofáčovský radikál. (Bouřlivý potlesk.)
Ucházím se o vaši důvěru. Předchůdci učinili mi úlohu lehkou. Nemohu být horší jich. Bude mou snahou, být lepším. Zvítězí-li však politikaření kartelu, odejdu s jedinou větou: Politika, která zadala švindlem, národu prospěchu nepřinese. (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk.)
„Samostatnost“, 2. května 1911.
92
Píseň o mrtvolách.
Neděle přišla; poslední byl duben.
Nálada byla: hurá, mažte ho!
Čas vhodný je; buď rozkol v Čechách zhuben
statečnou rukou bratra Tučného.
„Drž hubu!“ slyšet. Jistě v Čechách svítá!
Kdo argumentům správným odolá?
Zabil ji mrštně hbitý jezovita –*)
a příštího dne vstala mrtvola.
Choc usmíval se: blesky metal hezké:
Posvátný oheň v nitru zahárá.
„Peníze míti budou mladočeské.“**)
Trarara, trara, trara, trarara!
Dyk bratrem Tučným opětovně sklíčen
a právem, vezmeš-li to dokola.
Popraven, běda, rozsekán a zničen.
A příštího dne vstala mrtvola.
*) Proti Viktoru Dykovi mluvil 30. dubna br. Svozil.
**) Výrok Chocův ze schůze 1. května.
93
Po Čechách zřít lze dobrodružné lovce.
Buď lovci zdar, byť střílel na slepo.
Výmluvně mluvil Klofáč na Bezovce.
Řeč v „Českém Slově“ psána ale po.
„Hledíte na mne? Hledáte snad blechy?
Já blechy nemám!“*) Běda, možno-li?
Bezovka smíchem svíjí se – a Čechy.
To třetí smrt už byla mrtvoly.
Gordický uzel přetít těžko není.
Už těžší úkol známe u „Slova“.
Však obecné to budí pohoršení,
když mrtvola se slušně nechová.
Svozil je mrzut, obléká svůj hábit.
Též Choc je mrzut. Těžko Klofáči.
Kolikrát bude ještě nutno zabít,
tré slavných bratří když tu nestačí?
„Samostatnost“, 4./5. 1911.
__________
*) Výrok Klofáčův v plemice proti Viktoru Dykovi 2. května 1911.
94
Flagelanti.
(Mladočeská organisace na Král. Vinohradech přijala za kandidáta Václava Choce.)
I.
I.
Je večer. Západ krvácí.
K matce se dcera navrací
nevinná ne už zcela.
Kdož byli včera udatní,
vzdychají mdlí a malátní.
Nálada omrzelá.
Náš vůdce volá s pathosem:
„Je doba vážná! Všecko sem!
Chraň, Bienerthe, své hnáty!“
Lid pathos ten však nepřijal.
Ví, národní co sociál.
„O co jde? O mandáty!“
95
Maškary pěkné, strakaté,
jdou patheticky dojaté,
vojáci evoluce.
Jednoty prapor třímá lid.
Když foukne vítr, možno zřít:
jsou za ním chtivé ruce!
II.
II.
Je večer. Západ krvácí.
K matce se dcera navrací
a synek Klofáč k otci.
Kdož byli včera udatní,
vzdychají mdlí a malátní:
“Přijď, přijď nás mrskat, Choci!“
Choc, politická záhada,
kartelu program napadá
a mluví slova vervná.
Jsme šťastni mezi národy:
Choc při tom přítel dohody.
– – do třináctého června!
My zříme v němém úžasu
na rodné zemi okrasu,
Čeňkova zříme, Frantu!
96
Z té maškarády veselé
nás baví nejvíc, přátelé,
armáda flagelantů.
Ve odevzdané poloze
hřbet ukazují obloze
politikové moci.
A roztouženi vzdychají
a roztouženi volají:
„Přijď, přijď nás mrskat, Choci!*)
Jak blaží bič tvůj! Bij a nič.
Líbat chcem’ sladký bič.
Chcem’ slastiplnou muku.
Ó rozkoši, ó závrati!
Jdem’ volit tebe, dojati,
žes nepodal nám ruku!
Laj. Horli. Obviň z prorady.
O penězích mluv záhady,
prý prones chvalně známé.
Nás za lotry měj, taškáře.
Nám, milý, plivni do tváře
a my tě zulíbáme.“
____________
*) Choc prohlásil, že vymrská mladočechy z vlády, vstoupili-Ii by do ní.
97
Je večer vlahý, máje čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas,
něha se v srdce vkrádá.
Sadismus není žádný špás.
A dobří lidé zas a zas
svá nastrkují záda.
„Samostatnost“, 14./5. 1911.
98
Doporučení na schůzi v „Národním domě“ dne 21. V. 1911 nepřednesené.*)
Oběsit smíš se na nejbližší jedli,
když to, co bylo, chválit nechce se.
Věz, krásně naši politiku vedli
státníci velcí, moudří z professe.
Svět bohužel se rodí nyní nový,
vyvrhel, rozkolníci, buřiči.
Jaká to hanba! Mandát básníkovi!
– – Jdi volit Choce, dobrý voliči!
Veliká nuda parlamentních lavic
zaživa, mrazí. Bratři, usněte!
Na vše jsme zvykli, dokonce i na víc,
dík routině své dobré, staleté.
___________
*) 21. V. 1911 konána v „Národním domě“ schůze nár. socialistů, na níž promluvili kandidáti jejich za X. a XI. okres a Václav Klofáč, který útočil prudce na stranu stát. pokrokovou a Viktora Dyka. Autor přihlásil se k odpovědi, byl však umlčen.
99
Duch v parlamentu, to je proti zvyku.
Líp tribun lidu když se rozkřičí.
Jaká to hanba! Mandát satyriku!
– – Jdi volit Choce. dobrý voliči!
Pikantní detail ještě tomu hoví,
kdo poslušen je vyšších povelů.
Kandidát, ejhle, protikartelový
přijímá mandát z rukou kartelu.
Klad v negaci, negace končí v kladu.
Choc jistě něčí, ale neví čí.
Jaká to hanba! Mandát pro zásadu!
– – Jdi volit Choce, dobrý voliči!
Logiku jasnou chápe malé dítě,
logiku starou, prostou, praznámou.
Voliči, pravda, stokrát zklamali tě.
Po sto jedné tě asi nezklamou.
Nakousni sousto, třeba se ti hnusí.
Občanskou ctnost tvou kartel vylíčí.
Drž kartu. Sázej. Vydržet se musí.
– – Jdi volit Choce, dobrý voliči! –
„Samostatnost“, 21./5. 1911.
100
Lístek nás došel.
I.
I.
Lístek nás došel, rozmilí,
abychom pěkně volili.
Netřeba sobě práci dát:
na lístku napsán kandidát.
Dovezou k urně, je to hned.
Páni se dávají poroučet:
„Voliči věrný, při mně stůj!
Důvěřuj, znovu důvěřuj!
Vždyť dobře poznáš ze všeho,
co dělali jsme dobrého!
Úspěchu tolik! Výčet slov!
Stačí říc’: Kramář, Benešov!
Jdem’ rozsekat vše do kousku!
Veliký převrat v Rakousku!
101
Jdem jeden čehý, druhý not.
Dělili jsme se o národ!
Rozdělili jsme okresy:
Jiní nám nepřejí, přejme si!
Mluvíme národu do duše
z Benešova i Libuše.*)
Též kalamajka, mik, mik, mik!
Kdo kývá, není rozkolník!“
Lístek nás došel. Bum, bum, bum.
Hlasovat, vážené publikum!
Hučí to, hlučí kol a kol.
Ne na Bienertha! Na rozkol!
II.
II.
Lístek nás došel, rozmilí,
abychom pěkně volili.
Kdo věří, bude spasen. Snad.
Jistější, jméno přeškrtat!
„Samostatnost“, 21./V. 1911.
_________
*) U Libuše ohlásil veliký převrat v Rakousku br. Dr. Hübschmann.
102
Dávnému druhu.
Obchůdky drobné, heslo zneužité
a zneužité nadšení.
Rameny krče, omrzele díte:
„Toť věcí, jež se nezmění!“
Mne jímá úzkost. Ne před všedním prachem,
před vášní prudkým zvířením.
Chvím horečným se, smrtelným já strachem
před tolikerým smířením.
Nechci se smířit. V chvíli bez útěchy
budoucnu rámě otvírám.
Zkorumpované, lethargické dechy
já popírám, já popírám.
Nechci se smířit. Hlava, jež se zvedne,
skloní se záhy bezděky.
Ty Čechy lživé, malicherné, bědné
chci popřít na věky!
103
Snad též jsem slabý. Snad má hlava klesne,
toužící výšin na témě.
Smířím se. Schoulím do klece se těsné.
– Ať jiní přejdou přese mě!
Však dokud sil je, povinnost si kladu
před rodnou zemí, národem
říc’, lež že není branou k Eldoradu,
nezačne úspěch podvodem.
A lidská moc mne mlčet nedonutí.
Jdu, nečekaje ohlasy.
Já, kdož žádal pouze vyslechnutívyslechnutí,
nežebrám o hlasy.
„Samostatnost“, 21. května 1911.
104
Ranní elegie.
Svítalo ráno. Tichá byla chvíle.
Měl svěží dech a svěží barvy den.
Hleděly v dálku oči neopilé:
mé tělo snad, duch nebyl unaven.
List jitřní zřel jsem, jinou zeleň stromů,
lid nezkažený shonem, únavou.
Hluk práce denní nezněl ještě z domů
a život nebyl ještě popravou.
Každičký detail snažil jsem se ssáti
a každý detail věčnost obrazil.
Červánky zřel jsem jak své srdce pláti.
– – Smích škodolibý náhle zamrazil.
Smích škodolibý s druhé strany zídky,
kde jakýs šeřík voněl do rána.
V zahradě tiché zřel jsem tančit skřítky.
Přišli se klanět: „Tvůrče, hosana!“
105
Jich drobná očka v zrak se zabodala,
na prsou tenké ruce skřížili.
A moje radost náhle zapadala
a moje touhy náhle nebyly.
Maně jsem sáhl po své horké hlavě.
Rej skřítků počal, tanec veselý.
Zpívali refrain mstivě, vysmívavě:
„Umřely růže. Tobě umřely.“
A odtančili. Propadli se tiše.
Skřítkové zlí jsou. Bodnou, raní tě.
Nakloněn přes zeď, šeřík ještě dýše.
Vše jiné však je, vidíš očitě.
Kde byla víra, šušká skepse zlatá,
Vše mamo. Smutno. Jitro pomine.
Za tebou jak by zavřela se vrata
na neshledanou. Tedy, nikdy ne!
Zříš v cizí jitro. Tvým už nikdy není.
Mníš, usmívá se. Jen se šklebilo.
Nejkratší ze všeho je rozloučení
s tím, co snad vůbec nikdy nebylo.
106
Dny tvoje blednou. Lehko roky letí.
Na věky s bohem, přešlá mladosti.
Ten hymnus, který toužíval jsi pěti,
kde je ten hymnus velké radosti?
Nad vším, co tvým je, Damoklův meč visí,
však třeba hlavně, bys se ovládl.
Pěj marný verš a piš své marné spisy,
A večer těš se: ještě nepadl.
Až had v tvém srdci pozvedne se syče
o naivním štěstí, jež se nevrátí,
sebera pathos předstup před voliče
a nech je křičet, tleskat, spílati!
Snad tvoje srdce otrávené jedem
ten hluk, ta bouře přece zkonejší.
A svoje soky měře hrdým hledem
snad řekneš klidně: „Byl jsem čestnější!“
Než útěcha to bude pouhá z nouze,
sebeklam, písek vlastních do zraků.
Had syčí dále zákeřně a dlouze:
nestihneš, hochu, svoji Ithaku.
107
Tvá bolest přišla jako příliv moře.
A červánkům bys marně zapíral.
Prosvitlo ráno. Jak je krásná zoře!
Cos rodí se. Ty jak bys umíral.
„Samostatnost“, 28. květen 1911.
108
Verše smuteční.
Nehlasně kráčíš zasmušilým dvorem,
jejž chrání marně Ivové kamenní.
A v nitru tvém, kdys blouznivém a chorém –
v tvém nitru opovržení.
Všech hadů jedy znáš. A nic tě nepřekvapí.
Znáš smrti zákeřné a náhlá zrazení.
Všech bestií tě objímaly tlapy.
– V tvém nitru opovržení.
Tisíce zmetků rodí tvoje země,
tisíce zmetků chrlí dláždění.
Z tisíce koutů hanba sténá temně.
– V tvém nitru opovržení.
Nad městem stojíš, domy, zahradami,
nad stromů v květech svěží zelení.
Když v davu jsme, tu nejvíce jsme sami.
– – V tvém nitru opovržení.
109
Zříš klidně propast, která otvírá sese,
a bílou paní, jež tak chladna je.
A kdybys prstem pohnout měl k své spáse,
ty nehneš jím, tou spásou zhrdaje.
Květen 1911
110
Doba je trudná.
„Poslední týden vyřítíme se všichni do ulic.“
Nár. soc. řečník v Staré Besedě.
„Pár facek a žádná polemika...“
V. Choc.
„... br. Auda stojí politicky a vůbec v občanských vědomostech nesmírně vysoko, předčí dokonce pány, jako je pan Dyk a jeho blízcí přátelé...“
„České Slovo“.
Doba je trudná. Na obzoru kdesi
jsou fantastické příšery,
kandidát ušlý tiše povzdechne si:
„Tak ještě týden. V úterý!“
Věc bohužel však není jednoduchá,
jak laik by moh mysliti.
V nejbližší chvíli hrdinové ducha
na ulici se vyřítí.
111
Zjev groteskní! Je chvíle příliš slavná.
A národ platí útratu.
Dnem nocí hájí ústa neúnavná
jednotu svojich mandátů.
Doba je trudná. Povězme to krátce:
mandátů velká potřeba.
Obratem ruky z protivníka zrádce
a rozkolník a dareba!
Sem hlavu skloňme! Večer „České Slovo“
čest, talent, schopnost pocuchá.
Bratři se řítí. Srdce básníkovo
podivná jímá předtucha:
že zamihne se sukovitý klacek
nad hlavou tvou, než přijde noc,
že zařve kdosi bujaře: pár facek!
A chápeš, že je blízko Choc.
A chápeš všechno: zdvižené ty pěstě,
národní zápal patrný.
Audově éře, zrádče, stojíš v cestě,
v níž zablýskne se Stříbrný.
112
Vysoko stojí v politické ctnosti
Auda a Vojna nad tebou,
nesmírně předčí tě jich vědomosti.
Nuž, skloň se před jich velebou!
Červíčku zemský, pohleď v jejich nebe
a opusť odpor zlotřilý.
A uznej schlíple: nebýt, zrádče, tebe,
dávno by národ spasili!
„Samostatnost“, 4. června 1911.
113
Poslední schůze ze dne 12. června 1911.
V předvečer všeobecných voleb prokázali nár. socialisté v bouřlivé schůzi v restauraci Hockeho v Korunní třídě na Král. Vinohradech, jak dovedou hnát své stoupence až k nejpustším výjevům. – – – Nár. socialisté ze čtyř schůzí stranou stát. pokrokovou svolaných vybrali si právě schůzi, na níž měl promluviti spisovatel Viktor Dyk; obsadili schůzi a zvolili si předsednictvo, jemuž kraloval br. Pečenka způsobem hodným jeho spolubratrů – – Spisovatel Dyk za své kandidátní řeči byl hrubě urážen a nejmenší výtka řečníkova proti dohodě vyvolávala u nár. socialistů neslušné projevy odporu.
Když p. Dyk citoval Havlíčka, ozval se posměch a když zmínil se s největším respektem o Kramářovi, strhl se tak ohlušující rámus se strany nár. socialistů, který se stupňoval tak, že kandidátova řeč každé chvíle zanikala v ohlušující vřavě a chvílemi vůbec nebylo jisto, zda se
114
schůze ještě konákoná, čili nic. Redaktorovi Zieglerovi, který k straně státoprávní nenáleží a jen se dovolával svobody slova, byl rozbit skřipec, div nedošlo k vážnějšímu zranění.
A řádění zfanatisovaných stoupenců Chocovy kandidatury vhodně doplňoval sám předseda. Sotva p. Dyk oprávněně vytkl nějakou chybu dohodě, volal, že p. Dyk uráží cit a sluch (!) posluchačstva a odňal státoprávně pokrokovému kandidátu slovo.
Neohroženost p. Dyka, který jsa stále urážen a provokován, kritisoval veřejný život politický a byl nucen odpovídat na stálé útoky, dráždila přítomné nár. socialisty, tím více, když vývody p. Dykovy získávaly větší a větší projevy souhlasu a potlesku.
Bouřlivé výjevy se stupňovaly. Nár. socialisté povykují, jejich předseda stále hrozí rozpuštěním schůze, ale když se rozhlásilo, že přijde posl. Choc ze své schůze, jmenuje pořadatele, kteří horlivě – vyhazují. Pranic se nár. socialisté ve své ušlechtilosti neohlíželi, že bylo přítomno dosti žen.
Bratr Neumann, známý „vůdce“ jisté frakce obchodnické, kterýž prý byl přihlášen k slovu, slova se vzdává – prý ve prospěch p. Dyka.
115
Ten ujímá se slova, ale předseda znova mu je odnímá. Náhodou je přihlášen zase „bratr“ Neumann, který svou velkomyslnost opakuje, aby „pan předseda“ mohl svou komedii sehrát znova. Odnímá p. Dykovi po několika vteřinách slovo opět.
Tu shromáždění propuká v projevy nevole proti samotnému předsedovi. Řádění dosavadní nár. sociální většiny znechucuje se četným indifferentním posluchačům, a ti volají na předsednictvo: „Nehrajte komedii! Nepotlačujte svobodu slova!“
Předseda rozpouští schůzi, ale tu se objevuje kandidát nár. sociální p. Choc, který vyzývá své stoupence, aby se odebrali na novou schůzi ke Šturcům, když pro hluk nebylo lze zahájit schůzi znova přes pokusy jednoho z nár. socialistů.
Část nár. socialistů odchází, ale část setrvává. Státoprávníci chtějí zahájiti schůzi novou. V tom na zavolání objevuje se policie v místnosti. Dr. E. Kalabis otevírá jménem strany státoprávně pokrokové schůzi voličů a vyzývá ozbrojenou stráž, aby dle zákona o volebních shromážděních opustila místnost. Policie však rozhání přítomné jménem
116
zákona, takže konečně Dr. Kalabis prohlašuje, že ustupuje pouze násilí. Pomalu za všeobecného vzrušení se místnost po 12. hod. v noci vyprazdňuje za demonstrativních projevů proti rozhánění schůze státoprávně pokrokové c. k. policií. – –
„Samostatnost“, 13. června 1911.
117
Před bojem.
Lží, frásemi a podvodem
se nazývali národem.
Vrhali na nás bláto, kal.
Kdo bude, jenž by litoval?
Kdo dá se svésti s dobrých cest?
Urážka vaše naše čest!
Nezastavíte doby tok –
Ku předu! Bít se každý krok!
S podvodem, se lží, s frásemi
šli rodnou naši na zemi.
Lež, perfidie každý den.
Klofáči, tluč si na buben!
Budoucnost skryta mlhami!
Zklamou se či lid omámí?
Na nový táhne starý svět.
Zvítězí. Snad. Leč naposled.
„Samostatnost“, 13. června 1911.
118
Výsledek voleb v českých okresích království českého.
10. okres: Král. Vinohrady (část kolem vodárny, ohraničená ulicí Žižkovou, Divišovou, Palackého, Purkyňovým nám., Ruskou):
K volbě oprávněných 7.937. Platných hlasů 4.955. Roztříštěno 18, neplatno 17.
Zvolen Václav Choc, redaktor na Kr. Vinohradech 3215 hl.
Dále obdrželi:
Em. Škatula, redaktor v Praze (soc. dem.) 917 hl.,
Alex. Richter, továrník (německý sčítací kandidát) 474 hl.,
Viktor Dyk, spisovatel na Král. Vinohradech 205 hl.,
Jos. Vítek, tiskař na Král. Vinohradech (křesťanský sociál) 126 hl.
119
Óda na 13. červen.
„Do školy v Kladské ulici přišel, doprovázen malou dívkou, k 11. hod. dopolední nemocný stařec; dívka mu nesla stoličku, aby mohl odpočívat. Jak bylo později zjištěno, byl tímto statečným vlasteneckým voličem starý přívrženec strany svobodomyslné p. Ant. Josef Dědek, řídící učitel v. v. na Král. Vinohradech, a doprovázející ho dívka jeho vnučka. Čest tomu, kdo ji zaslouží!“
„Národní Listy“.
Třináctý červen! Jak to zadunělo!
Jak blýskla čepel! Srdce se tu chvělo,
jež v bitvách dávno otrlo.
Ač „vzdej se“ kartel volal na Kovandu,
ten v očích žár a v srdci pýchu grandů,
řek’ slavné slovo z Waterloo!
120
Třináctý červen! Mrtví vstali z hrobů,
by potírat šli Bienerthovu zlobu.
Šik věčně bít se hotový!
Neutralitu mrtví zachovali:
Dykovi úctu, vážnost, lásku dali
a hlasy dali Chocovi!
Třináctý červen! Zmlká v studu Musa.
Ve Vídni děs a spuštění a hrůza
a úžas vlády patrný.
Kdo řítí se to, kdo štve svého koně?
Císařský kurýr hlásá, hlavu kloně:
„V třetím byl zvolen Stříbrný!“
Třináctý červen! Přízraky se rodí;
přízraky pro vlast hlasovati chodí.
Blah, kdo svou víru zachoval!
Jsi nebo nejsi? Jak to říci slovy?
Jda k volbě, volič odpůldne se doví,
že dopoledne hlasoval.
Ctnost Plutarchovská ve tmách dneška plane,
legitimace volí nedodané.
Boj o moc v stylu velikém.
Ba nad Plutarcha skvělejší zříš vzory:
na Vinohradech stařec vetchý, chorý
vlast zachránit šel před Dykem!
121
Čest tomu, kdo ji zaslouží. Dí svědek,
že jmenoval se p. Ant. Josef Dědek,
o jedenácté bylo to.
Vlast vysvobodil z rozkolnických tenat.
Čin zlatým písmem nutno poznamenat.
Co dál říc’? Svatá prostoto!
122
Im memoriam.
(Pravoslav Veselý.)
Chodíval často mezi nás
neměněn časem, který běžel.
Měl kučeravý, řídký vlas,
lehounký úsměv na rtech ležel.
Druh, který uvidí se rád
a bez bolesti zapomene.
Tak přicházel on častokrát
v čamaře svojí obnošené.
Ne blízcí si, ne dalecí
my leckdy spolu hovořili
groteskní mnohé o věci.
My spolu Prahu probloudili.
Rád noci stín měl. Ožil v něm.
Noc ladila ho ku zpovědi,
Já naslouchal jsem tich a něm.
Na co jsem myslil, bozi vědí.
123
Uličky tiché, klikaté,
bludiště bídy, špíny, hříchu,
slyšely zpověď stokráte.
Vyzněla marně v nočním tichu.
Uličky neopakují
důvěrná jména, jež se sdělí.
Uličky nepamatují
všech smutků, jež v nich přecházely.
Byl chor. Pak přijel od moře,
úsměvný, bujný, opálený,
o nových plánech hovoře,
pro moře nadšen, úsměv ženy.
Byl chor... My denně zírali,
jak jeho tváře opět blednou.
Jde podzim. Zima. Přečká-li?
A on chtěl žít – žít ještě jednou!
A tak jdem’ Prahou mlčící.
Noc záříjová. Vítr vzlyká.
Zákeřný vítr studící,
vražedný vítr pro phtisika.
My šli jsme tenkrát nocí tou
ne v hovoru, spíš v tichém snění,
s bolestí sotva zakrytou,
ne blízcí si, ne oddáleni.
124
Cos pudilo nás v mladých dnech
probíjet dny, probíjet noci.
Byl úzký prostor rodných Čech,
my rozšířit ho chtěli mocí.
Bláznivé touhy bez hranic,
myšlenek, snů to maškaráda.
Dnes máme všechno, zítra nic,
leč slunce pro nás nezapadá!
Z nás každý něčím poraněn
šel, ve víně svou bolest topě.
Oběma něčím zhořkl den.
Tak v sklepě dlíme na Příkopě:
jako by na nás padal krov.
Co v hudbě vyčítavých vzlyků.
Byla to zpověď beze slov,
byla to bolest bez výkřiku!
Jsou bolesti, jež vycení
v kterési chvíli zuby vlčí.
Řeč jejich zdrásá k zšílení,
než nejvíc mučí tě, když mlčí.
Poznámka každá uráží,
vyruší slovo, hovor směšný.
O stěny prudce naráží
vzájemný smutek bezútěšný.
125
Netěšíme se: pijeme.
Netěšíme se: umíráme.
Netěšíme se: nechceme.
Čím zhřešili jsme, odpykáme.
Vzpomínka. Můra. Přiletí.
Jak vyděsí se člověk třeště!
Obrovské touhy rozpětí.
– Číšníku, chceme láhev ještě!
Bolavo srdce: ale čím?
Co že to raní, co to chladne?
Bolavé srdce neléčím,
bolavé srdce, příliš zrádné.
Vše víří, tančí, míhá se.
Co podzimní nám chtějí deště?
Že po mládí, že po kráse?
– Číšníku, chceme láhev ještě!
A zasmušile sedí druh,
Okolo pustne to a řídne.
Ke kašli dráždí dusný vzduch.
Zří oko kamsi: nedohlídne.
Jen jakous mlhu zachytí.
Jde přísný chlad, skon brzký věstě.
Že končí hra, že po žití?
– Číšníku, chceme láhev ještě!
126
Z nás každý něco zabíjí,
z nás každý hledí chmurně, temně,
Z nás každý žal svůj opíjí,
z nás každý zpovídá se němě.
Poznámka každá uráží,
vyruší slovo, hovor směšný.
O stěny prudce naráží
vzájemný smutek bezútěšný.
***
Den letní. Mrtvá únava.
Na dosah ruky nebe blízko.
Křik vrabců tebe uspává,
vlaštovky poletují nízko.
Na mrtvé vzpomněls’. Na hroby.
Do dálek hledíš oči mhouře.
Je dusno. Možná bylo by,
že přijde něco? Otřes, bouře?
Otvíráš oči: domků štít,
luka a pole, u cest stromy.
Jaký to v nitru divný cit,
jaký to smutek podvědomý?
127
Poledne. Mrtvo bezmála.
Žár slunce žhne, vše plane, svítí.
– – Je bolest věčná, trvalá.
S tou bolestí jak krásno žíti!
S tou bolestí jak krásno žít!
V své tragice jak krásny smutky!
V svém bloudění jak krásný cit!
V svém tápání jak krásny smutky!
Rozvíráš oči. Krajina
jak ohnivá je, žhavá, lesklá.
Polední slunná hodina.
V tom nedaleko rána třeskla.
Poledne. Kraj, jenž mrtev, tich,
ozvěnu zašlých nenavrací.
Jen list se chvěje na větvích,
jak plaše uletěli ptáci.
Zapadli někde v zeleni,
Zapadli někde v tůni moře.
Ni van... ni dech... ni pomnění.
Je ticho, klidno po oboře!
1904, 1911, červen.
128