Jarní idylla.
I.
I.
První zeleň jara! První jara květ!
Vzduch je opojivý, širší, větší svět!
V zimníku svém zapatémzapjatém
pravíš s něhy záchvatem:
Vzkříšení chci! Novou víru! Nový vzmach a vzlet!
První zeleň jara! Lehko poutníku.
V srdci tvém ti zvoní verše básníků;
jejich touhy, jejich sny
smějící se do vesny – –
Cítíš jejich bol a rozkoš, jejich tragiku!
Z Vrchlického citát šeptá jarní van.
Pamatuješ? Matěj Louda ze Chlumčan
nesl prapor, v očích jas,
s heslem „vincit veritas“ –
Na koncil nes’ v Basileji prapor nezlekán.
25
V Norimberku lidí všude jako much!
Kacíři! S tím heslem! Jaký šum a vzruch!
Norimberští občané
praví: tohle ne a ne!
Ale Matěj Louda hledí jako bůh.
„Zachmuřil tu náhle Prokop bledou líc,
v souhlas jemu kynul Tluksa z Buřenic.
Šeptem pravilpravil, Matěji,
stoč ten prapor raději.
Nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic.“
Zázrak slova básníkova: umřít nedává –
První zeleň, první květy, první únava.
Pane Tlukso z Buřenic,
přes věky ti jdeme vstříc,
tvoje kosti tlí už dávno, tvoje slovo zůstává.
II.
II.
Třeba někdo tupě ležel, přec se rozkývne,
třeba někdo byl už mrtev, časem obživne.
Jara van a jara květ
začíná ho opíjet,
myšlenky ho napadají blouznivé a podivné!
26
Rozhlédne se: zrak, dřív zhaslý, plane do šíra.
Hledí, vidí, vidí, soudí; mocí potírá
zákeřný a krutý stín,
zákeřný a bídný čin – –
Do daleka rozpřáhne se, v dál svou náruč rozvírá.
Do mrákot chce, do temnoty vnésti světlo dne,
slovo mužné chce a rázné, slovo rozhodné.
Chtěl by..., ale náhle ztich’,
pohledů jej varovných,
pohledů jej kárajících na sta náhle probodne.
Zachmuří tu náhle Prokop svoji bledou líc,
v souhlas jemu plný kyne Tluksa z Buřenic.
Šeptem praví: „Matěji,
stoč ten prapor raději,
nelze dosud světu hlásat pravdu z plných plic!“
Jarní zeleň, jarní slunce! Vše je naopak.
Matěj stočí zkrotle prapor, Matěj sklopí zrak.
Šeptem praví: Je to osud!
Byl bych chtělchtěl, a nelze dosud!
Matěj hledí zamyšleně, hledí do oblak.
Časem prapor stočený se z ruky vysmekne,
Časem ten, kdo neznal bázně, přec se zalekne.
27
Démanty čas mění v štěrk.
Uklidní se Norimberk.
Slovo, jež se mohlo říci, slovo to se neřekne.
III.
III.
Leccos básník lidu řekl, leccos lidu pěl;
národ možná slova slyšel, možná neslyšel.
Slyšel-li, tož dobrý den.
Uchem tam a uchem ven!
Pouze citát utkvěl v mysli, pouze citát, třikrát žel.
Citát utkvěl, citát žije, nezničil ho cesty prach.
Citát žije, citát tíží, epilog je našich snah.
Pozorujem’ ve sboru
stáčení všech praporů.
Klidně spi, ó Norimberku, klidně spi a neměj strach!
Čekáme, že přijde chvíle, kdy se jas kol rozleje.
Až ta pravá přijde chvíle! Jaro, květy, naděje!
Prapor bohdá rozvinem’,
ale strach je v srdci mém:
Nezhyneme zatím, běda, na Prokopy, Matěje?!
Duben. 1912.
28