Před jarem.

Před jarem.
A byla propast, byla bezdná, a byly bouře, kruté k všem, než moje srdce bázně nezná a nechvěje se před jarem, před křehkou nezachví se mocí v zamlklém, vážném ztišení. Cos zní jak zvony velkonocí, cos zní jak jásot vzkříšení. Zamlklý shlédnu na tříšť ledu, již nese dravost jarních vod – V mém jarním srdci není jedu a nebojím se o život. Ta nenávist, jež v srdci byla a syčela tam jako had, se v svitu slunce očistila a mohu pouze litovat. 59 Ne litovat, že jaro mine, ne sníh že padne na stráně. Jsem, vítězství kde těší jiné, hrd na prohrané kampaně. Ne osobního želím hoře, ne toho, co mi urval proud. Zamyšlen hledím v dálné moře, kam všecko musí uplynout. A cítím, nejsem dosud sražen v dvacetiletém zápase. Byl raněn jsem, však neporažen a vyléčil se po čase. A život, zjasněný tím jarem, věc prostá je a průzračná. Je úsvit slunce pro mne darem, leč nezareptám na mračna. A noc-Ii přijde, ať je hvězdnáhvězdná, a den-li jde, ať není zlem. Mé srdce dosud bázně nezná a nechvěje se před jarem. Zamlklý hledím na tříšť ledu, již nese dravost jarních vod. Toho, jenž býval, není jedu a nebojím se o život. „Samostatnost“, 9. března 1914.
60