Píseň o kováři a kovadlině.

Píseň o kováři a kovadlině.
Lešetínského kováře kdo vzpomene si, braši? Krev stoupala mu do tváří, když viděl bídu naši. Poroby postup dráždil jej, duch český, který chřadl. Když volali naň „Vzdej se! Vzdej!“ on nevzdal se a padl. Je nutno mluvit s Kramářem nad přítomností jinou: „My nebudeme kovářem, my budem’ kovadlinou!“ Nad čerstvým hrobem zvyklí pět my pěli mu „Spi sladce!“ Než v moudřejší teď přišla svět moudřejší generace. 37 Zář ducha, skvělé nadání zaplaší každou chmuru. Netřeba nutit ku vzdání. Jsou ruce věčně vzhůru. Je nutno mluvit s Kramářem nad přítomností jinou: „My nebudeme kovářem, my budem’ kovadlinou.“ Idealismus škodí ti, kdo chytrý, ten se uhne. A jsi-li stvořen pro bití, hleď, ať ti zadek ztuhne. Ať bije potom kdokoli, ty přežiješ to v zdraví. S úsměvem řekneš „Nebolí.“ A to je triumf pravý. Je nutno mluvit s Kramářem nad přítomností jinou: „My nebudeme kovářem, my budem’ kovadlinou!“ Za nové pravdy úsvitu my řekneme si klidně: 38 Kováře doma není tu, ať přijde kovář z Vídně! Ať přijde kovář, aby kul! Zde čeká massa líná. A jestli kovář zahynul, zbyla tu kovadlina. Je nutno mluvit s Kramářem nad přítomností línou: „My nebudeme kovářem, my budem’ kovadlinou.“ Ovívá vítr mohyly, vítr, jenž vzduch prý čistí, Proč jste nás vůbec budili, snílkové, idealisti? Kuj, kováři!... Jsi hotový? V Čechách se zapomíná ... Kuj železo, kuj okovy! Jsmeť pouze kovadlina! Březen 1912.
39