Ranní elegie.

Ranní elegie.
Svítalo ráno. Tichá byla chvíle. Měl svěží dech a svěží barvy den. Hleděly v dálku oči neopilé: mé tělo snad, duch nebyl unaven. List jitřní zřel jsem, jinou zeleň stromů, lid nezkažený shonem, únavou. Hluk práce denní nezněl ještě z domů a život nebyl ještě popravou. Každičký detail snažil jsem se ssáti a každý detail věčnost obrazil. Červánky zřel jsem jak své srdce pláti. – – Smích škodolibý náhle zamrazil. Smích škodolibý s druhé strany zídky, kde jakýs šeřík voněl do rána. V zahradě tiché zřel jsem tančit skřítky. Přišli se klanět: „Tvůrče, hosana!“ 105 Jich drobná očka v zrak se zabodala, na prsou tenké ruce skřížili. A moje radost náhle zapadala a moje touhy náhle nebyly. Maně jsem sáhl po své horké hlavě. Rej skřítků počal, tanec veselý. Zpívali refrain mstivě, vysmívavě: „Umřely růže. Tobě umřely.“ A odtančili. Propadli se tiše. Skřítkové zlí jsou. Bodnou, raní tě. Nakloněn přes zeď, šeřík ještě dýše. Vše jiné však je, vidíš očitě. Kde byla víra, šušká skepse zlatá, Vše mamo. Smutno. Jitro pomine. Za tebou jak by zavřela se vrata na neshledanou. Tedy, nikdy ne! Zříš v cizí jitro. Tvým už nikdy není. Mníš, usmívá se. Jen se šklebilo. Nejkratší ze všeho je rozloučení s tím, co snad vůbec nikdy nebylo. 106 Dny tvoje blednou. Lehko roky letí. Na věky s bohem, přešlá mladosti. Ten hymnus, který toužíval jsi pěti, kde je ten hymnus velké radosti? Nad vším, co tvým je, Damoklův meč visí, však třeba hlavně, bys se ovládl. Pěj marný verš a piš své marné spisy, A večer těš se: ještě nepadl. Až had v tvém srdci pozvedne se syče o naivním štěstí, jež se nevrátí, sebera pathos předstup před voliče a nech je křičet, tleskat, spílati! Snad tvoje srdce otrávené jedem ten hluk, ta bouře přece zkonejší. A svoje soky měře hrdým hledem snad řekneš klidně: „Byl jsem čestnější!“ Než útěcha to bude pouhá z nouze, sebeklam, písek vlastních do zraků. Had syčí dále zákeřně a dlouze: nestihneš, hochu, svoji Ithaku. 107 Tvá bolest přišla jako příliv moře. A červánkům bys marně zapíral. Prosvitlo ráno. Jak je krásná zoře! Cos rodí se. Ty jak bys umíral. „Samostatnost“, 28. květen 1911.
108