Západ slunce nad Prahou.

Západ slunce nad Prahou.
Květnový večer vonný byl a vlahý, pode mnou panorama Prahy. V parku byl koncert. V úsměvy a květy motivy zněly operety. Samotný byl jsem. Baví samotáře studovat kolem jdoucích tváře, očí se ptáti, mizejících v chvatu, po románu jich, po dramatu. Samotný byl jsem. Ale jaká bída, zrak všech mi jedno odpovídá. Já uviděl jen pohled u všech lačný, shon bláznivý a požívačný. Zrak, který jedno umí pouze vzpružit. Oh, Míti! Vzíti! Užít! Užít! 29 Zrak, který svěží neponechá růži. Oh! Míti! Vzíti! Užij! Užij! Neznámá síla muže, ženy štvala k propasti, jež se otvírala. Rozkoše výkřik, podobný tak stenu. Oh! Míti! Vzíti! A za každou cenu! Přes těla mrtvých a přes živých stony tisíce jdou a miliony. V tom davu byla srdce s těžkou ranou, každý den znovu otvíranou. V tom davu mnohý kráčel s tupým hledem, prokletým otrávený jedem. V tom davu byly mladé, svěží líce. Začátečníci. Začátečnice. A po jich boku viděl’s jíti hluše večerní lidi, mdlé duše. A všechny síla neznámá dál hnala k propasti, jež se otvírala, 30 k propasti, kterou kryly květy, bzučící motiv z operety. K apelu volal dav ten roztroušený hlas povinnosti neslyšený. V prach nohama všech pošlapána klesla veliká, příliš přísná hesla. Za davem zřel jsem. Viděl jsem, jak mizí mně blízký tolik a tak cizí. Zamlklý byl jsem. Pot mi pokryl čelo. A cosi z nížiny té znělo. Cos jako cinkot Jidášova měšce a slunce zapadalo těžce. A měl jsem sen, že moji rodnou zemi, zrazenou sebou, zrazenou všemi, spíš však svou zradou nežli cizí jatou, Noc kupuje si za tu kouli zlatou. Jaro 1912.
31