Květnový večer vonný byl a vlahý,
pode mnou panorama Prahy.
V parku byl koncert. V úsměvy a květy
motivy zněly operety.
Samotný byl jsem. Baví samotáře
studovat kolem jdoucích tváře,
očí se ptáti, mizejících v chvatu,
po románu jich, po dramatu.
Samotný byl jsem. Ale jaká bída,
zrak všech mi jedno odpovídá.
Já uviděl jen pohled u všech lačný,
shon bláznivý a požívačný.
Zrak, který jedno umí pouze vzpružit.
Oh, Míti! Vzíti! Užít! Užít!
Zrak, který svěží neponechá růži.
Oh! Míti! Vzíti! Užij! Užij!
Neznámá síla muže, ženy štvala
k propasti, jež se otvírala.
Rozkoše výkřik, podobný tak stenu.
Oh! Míti! Vzíti! A za každou cenu!
Přes těla mrtvých a přes živých stony
tisíce jdou a miliony.
V tom davu byla srdce s těžkou ranou,
každý den znovu otvíranou.
V tom davu mnohý kráčel s tupým hledem,
prokletým otrávený jedem.
V tom davu byly mladé, svěží líce.
Začátečníci. Začátečnice.
A po jich boku viděl’s jíti hluše
večerní lidi, mdlé duše.
A všechny síla neznámá dál hnala
k propasti, jež se otvírala,
k propasti, kterou kryly květy,
bzučící motiv z operety.
K apelu volal dav ten roztroušený
hlas povinnosti neslyšený.
V prach nohama všech pošlapána klesla
veliká, příliš přísná hesla.
Za davem zřel jsem. Viděl jsem, jak mizí
mně blízký tolik a tak cizí.
Zamlklý byl jsem. Pot mi pokryl čelo.
A cosi z nížiny té znělo.
Cos jako cinkot Jidášova měšce
a slunce zapadalo těžce.
A měl jsem sen, že moji rodnou zemi,
zrazenou sebou, zrazenou všemi,
spíš však svou zradou nežli cizí jatou,
Noc kupuje si za tu kouli zlatou.