Dávnému druhu.
Obchůdky drobné, heslo zneužité
a zneužité nadšení.
Rameny krče, omrzele díte:
„Toť věcí, jež se nezmění!“
Mne jímá úzkost. Ne před všedním prachem,
před vášní prudkým zvířením.
Chvím horečným se, smrtelným já strachem
před tolikerým smířením.
Nechci se smířit. V chvíli bez útěchy
budoucnu rámě otvírám.
Zkorumpované, lethargické dechy
já popírám, já popírám.
Nechci se smířit. Hlava, jež se zvedne,
skloní se záhy bezděky.
Ty Čechy lživé, malicherné, bědné
chci popřít na věky!
103
Snad též jsem slabý. Snad má hlava klesne,
toužící výšin na témě.
Smířím se. Schoulím do klece se těsné.
– Ať jiní přejdou přese mě!
Však dokud sil je, povinnost si kladu
před rodnou zemí, národem
říc’, lež že není branou k Eldoradu,
nezačne úspěch podvodem.
A lidská moc mne mlčet nedonutí.
Jdu, nečekaje ohlasy.
Já, kdož žádal pouze vyslechnutívyslechnutí,
nežebrám o hlasy.
„Samostatnost“, 21. května 1911.
104