Chodíval často mezi nás
neměněn časem, který běžel.
Měl kučeravý, řídký vlas,
lehounký úsměv na rtech ležel.
Druh, který uvidí se rád
a bez bolesti zapomene.
Tak přicházel on častokrát
v čamaře svojí obnošené.
Ne blízcí si, ne dalecí
my leckdy spolu hovořili
groteskní mnohé o věci.
My spolu Prahu probloudili.
Rád noci stín měl. Ožil v něm.
Noc ladila ho ku zpovědi,
Já naslouchal jsem tich a něm.
Na co jsem myslil, bozi vědí.
Uličky tiché, klikaté,
bludiště bídy, špíny, hříchu,
slyšely zpověď stokráte.
Vyzněla marně v nočním tichu.
Uličky neopakují
důvěrná jména, jež se sdělí.
Uličky nepamatují
všech smutků, jež v nich přecházely.
Byl chor. Pak přijel od moře,
úsměvný, bujný, opálený,
o nových plánech hovoře,
pro moře nadšen, úsměv ženy.
Byl chor... My denně zírali,
jak jeho tváře opět blednou.
Jde podzim. Zima. Přečká-li?
A on chtěl žít – žít ještě jednou!
A tak jdem’ Prahou mlčící.
Noc záříjová. Vítr vzlyká.
Zákeřný vítr studící,
vražedný vítr pro phtisika.
My šli jsme tenkrát nocí tou
ne v hovoru, spíš v tichém snění,
s bolestí sotva zakrytou,
ne blízcí si, ne oddáleni.
Cos pudilo nás v mladých dnech
probíjet dny, probíjet noci.
Byl úzký prostor rodných Čech,
my rozšířit ho chtěli mocí.
Bláznivé touhy bez hranic,
myšlenek, snů to maškaráda.
Dnes máme všechno, zítra nic,
leč slunce pro nás nezapadá!
Z nás každý něčím poraněn
šel, ve víně svou bolest topě.
Oběma něčím zhořkl den.
Tak v sklepě dlíme na Příkopě:
jako by na nás padal krov.
Co v hudbě vyčítavých vzlyků.
Byla to zpověď beze slov,
byla to bolest bez výkřiku!
Jsou bolesti, jež vycení
v kterési chvíli zuby vlčí.
Řeč jejich zdrásá k zšílení,
než nejvíc mučí tě, když mlčí.
Poznámka každá uráží,
vyruší slovo, hovor směšný.
O stěny prudce naráží
vzájemný smutek bezútěšný.
Netěšíme se: pijeme.
Netěšíme se: umíráme.
Netěšíme se: nechceme.
Čím zhřešili jsme, odpykáme.
Vzpomínka. Můra. Přiletí.
Jak vyděsí se člověk třeště!
Obrovské touhy rozpětí.
– Číšníku, chceme láhev ještě!
Bolavo srdce: ale čím?
Co že to raní, co to chladne?
Bolavé srdce neléčím,
bolavé srdce, příliš zrádné.
Vše víří, tančí, míhá se.
Co podzimní nám chtějí deště?
Že po mládí, že po kráse?
– Číšníku, chceme láhev ještě!
A zasmušile sedí druh,
Okolo pustne to a řídne.
Ke kašli dráždí dusný vzduch.
Zří oko kamsi: nedohlídne.
Jen jakous mlhu zachytí.
Jde přísný chlad, skon brzký věstě.
Že končí hra, že po žití?
– Číšníku, chceme láhev ještě!
Z nás každý něco zabíjí,
z nás každý hledí chmurně, temně,
Z nás každý žal svůj opíjí,
z nás každý zpovídá se němě.
Poznámka každá uráží,
vyruší slovo, hovor směšný.
O stěny prudce naráží
vzájemný smutek bezútěšný.
Den letní. Mrtvá únava.
Na dosah ruky nebe blízko.
Křik vrabců tebe uspává,
vlaštovky poletují nízko.
Na mrtvé vzpomněls’. Na hroby.
Do dálek hledíš oči mhouře.
Je dusno. Možná bylo by,
že přijde něco? Otřes, bouře?
Otvíráš oči: domků štít,
luka a pole, u cest stromy.
Jaký to v nitru divný cit,
jaký to smutek podvědomý?
Poledne. Mrtvo bezmála.
Žár slunce žhne, vše plane, svítí.
– – Je bolest věčná, trvalá.
S tou bolestí jak krásno žíti!
S tou bolestí jak krásno žít!
V své tragice jak krásny smutky!
V svém bloudění jak krásný cit!
V svém tápání jak krásny smutky!
Rozvíráš oči. Krajina
jak ohnivá je, žhavá, lesklá.
Polední slunná hodina.
V tom nedaleko rána třeskla.
Poledne. Kraj, jenž mrtev, tich,
ozvěnu zašlých nenavrací.
Jen list se chvěje na větvích,
jak plaše uletěli ptáci.
Zapadli někde v zeleni,
Zapadli někde v tůni moře.
Ni van... ni dech... ni pomnění.
Je ticho, klidno po oboře!