USMÍŘENÍ.
Podzim jde k horám; já zůstal sám.
Vím, obelhal květen, i srpen byl klam:
však bylo i krásné tak nadarmo kvést.
I nevěrná ústa líbala vřele,
i nevěrná radost zvonila v těle:
byl slavný i smutek bezcílných cest.
I za jizvy děkuji, jež v srdci mi hoří,
laskavé stopy po teplém noži.
Chválím i ruce, jež nejvíce vzaly,
když touhy mé nesmělé v loktech jim spaly.
Vím, lhaly mi lásku; i blízkost svou lhaly,
však lhouce snad z hlubiny milovaly.
Podzim jde k horám: jde do srdce mého.
Je těžký plod života osamělého.
53
Však západ je krásný: je široký, tichý,
víš, někdo ti pokorně odpouští hříchy,
a zanikáš v moři, jak krůpěj, jež není.
Je laskavé s životem usmíření.
54