ZJASNĚNÉ OČI
(1915–1917)
PRAHA
NAKLADATEL B. KOČÍ
1918
[5]
ROZLUKA V ČERVENCI.
Byl červencový den,
a v moje přísné čtyři stěny
díval se život roztoužený
jak mladý a osmahlý tulák,
jenž vrátil se, zpívaje, z dobrodružných cest.
A bylo mně náhle tak nudno s duší mojí
u žebráckého stolu,
s něhož jsme po léta drobty jedli spolu,
illusí drobty, zjitřující hlad.
Nad naší láskou, chytráckou a chladnou,
zavála náhle drsná vůně klasů,
těžká jako rozmačkaný chléb:
a slyšel jsem tisíce opilých hlasů
ve světě,
jak se vzpínají, dmou a nemění,
och, tajemné, věčné šumění
všech věcí pod sluncem!
Dusil mne smutek dvou přísných očí,
7
však přece jsem cítil, jak země se houpe a točí,
veliký, zářící kolotoč,
a slyšel jsem zvonivý smích
radostných pocestných,
a plodný praskot rozpálené hlíny.
„Dosti, má duše, soužití neplodného!
Léta má s tebou byla jen čekání.
Já v světě mám nějaké skryté poslání,
jak nesl bych komusi radostnou zvěst.
Nevím, co udá se, až poselství zjevím;
nevím, kdy vyřknu je, ba ani komu nevím:
však v nitru je slýchávám volat a kvést.
Tož na cesty půjdu! Co živého ve mně,
nechť zpevní se pevností plavé mé země;
nechť větry mne kovou, nechť silný jsem hladem,
bych v ráji se neukryl před svůdcem hadem!
Ó, Země má, matko ty prudká a širá,
tebou buď těžká má láska i víra;
jak ty chci být bezbranný, jak ty chci být silný,
s tebou být oklamán, s tebou žít neomylný!
8
Buď s Bohem, má duše, družko má stará;
ty křehká jsi příliš pro noce jara,
pro noce touhou a polibky vlahé,
kdy uprostřed světa srdce je nahé.
Vím, moudrá jsi, do dna znáš nicotu chvílí:
však radši mám srdce, jež z lásky se mýlí,
srdce, jež zloupeno, uvěří znova
v bláhovost očí a nevěrná slova.
S Bohem, má duše, ne na shledání!
Ty z okna jen miluješ přeludy měst;
já v dešti mám rád luk dubnových vlání,
přísliby rána, nestálé milování,
ukrutnou šíři poledních cest!“
S veselou písničkou jsem odešel od stolu,
u něhož po léta jedli jsme pospolu:
a spatřil jsem oknem, jak o bílé dlaně
opřela skráně,
a hleděla lítostivě v zlatý letní den –
Ale já neměl jsem lítosti v srdci
z pozdního loučení:
9
Viděl jsem brouky v šťavnaté trávě,
jak hupkají mile a hloupě a hravě,
spatřil jsem na slunci křižovatky cest!
Viděl jsem dělníky na zprahlém poli,
zaslechl písničku, svištění kos,
viděl jsem ramena, vypiatá v záři,
smířený úsměv na tvrdé tváři,
spatřil jsem motýle, jak pářili se v letu,
a vzkřikl jsem vášnivý pozdrav světu,
volnému, širému, živému světu,
jenž ležel přede mnou jako žena
v sametu tráv položená
pro rozkoš silných úst.
Tisíce paží rozpial jsem vstříc zemi,
tisícem očí vracel úsměvy,
tisícem uší naslouchal jsem, zpitý,
jak věci hovoří.
Tisícem ramen rozrážel jsem větry,
tisícem příd jsem zbrázdil zlatý vzduch:
10
a jako plavec za svítání
na stožáru bdělém,
osamělém,
vzkřikl jsem s radostí, vzkřikl s úžasem:
„Vzhůru, bratří, před námi je zem’!“
11
SRDCI SE ZACHTĚLO DOVÁDĚT.
Srdci se zachtělo dovádět, šibalství tropit,
moudrost a vzpomínky v dubnovém větérku propít,
a býti zas škádlivé, zvědavé, svěží
jak dítě, jež za stínem ptákovým běží
a chytá v buclaté dlaně
paprsky, jež z daleké nebeské pláně
zbloudily k lidské zemi.
Srdci se zachtělo poznati svobodu božího tvora,
uprchnout z lidské moudrosti spořádaného dvora
a bez duše, selky bdělé, hodiny sčítající,
vyběhnout v les,
svalit se kdes,
a sbratřit se s trávou a květy.
Jako štěňátko, jež skulinou vyšlo si z dvorce
a nizoučko od země vidí boží svět,
všemu se divit, po všem se touhou chvět,
12
zřít tajemství v noh nespleteném kroku,
věřit, že slunný den je polovinou roku
a domýšlet se hloupě a mile,
že tráva,
jež šátečkem květů mává,
vzrostla jen pro rozkoš blažené chvíle.
A jako zvěř srstnatá, plavá,
se rozběhnout úbočím lesů,
cítit, jak vítr do nozder bije,
jak laskavě, krásně a volně se žije,
když z vězení myšlenek uprchlé tělo
se zemí, stromy a láskou osamělo.
13
RANNÍ PROCHÁZKA.
Maličké kolmice, ke slunci vzpiaté,
zelené chmýří, růžové, zlaté
na teplém mase hlíny!
Zcuchaný miláčku, probuzený
laskavou sprchou světelné pěny,
má široká, líbezná země,
jak důvěrně hovoříš ke mně
za procházky ranní!
Pod dechem fialek, křehkými listy,
všechen jsem družný a všechen jsem čistý,
vím, srdce dnes neporaní.
A nohy mé smějí se na cestu,
pro chvíli rozkošnou nevěstu,
za procházky ranní.
14
ZRAJÍCÍ ŽENA.
I.
Nemoudrá jsem: však na má prsa mladá
nejteplej’ slunce plavou hlavu skládá,
že všechna jsem úsměvem, písní a květem
a širokým letním dnem.
Nevěrná jsem: však jako země z jara
z lásky jdu v lásku, celá, usměvavá,
jakobych ničeho nebyla vzala,
ničeho darovala,
nikomu do cesty nevrhla stín.
Zmatená jsem: však svět se mírněj’ točí
pod zjihlou prosbou mých mateřských očí,
hlubokých úžasem.
Jsem v bolu i v radosti lživá,
a přece tak teplá a živá
jak vítr a déšť a zem’.
Těkavá jsem: však ruce mé bílé
15
dovedou lehounce pohýčkat chvíle
a mají tak lstivou a laskavou moc,
že zachytí ve dlaních přítomnost,
řeku, jež z noci jde v noc.
Zraňuji duši: však těžká jsem, vonná,
ovoce na stopkách oblých noh;
až v náruč mne sevřeš, budeš zas hravý,
z hlubiny těla usmívavý
jak šestnáctiletý hoch.
II.
Jsem prosící pole. Jsem rozkvetlý keř.
Jsem dvacetiletá žena.
K zemi se tisknu, zlekaná zvěř:
jsem všechna rozpoltěna.
Jak večer se sklání, celá zním;
i krutost se kolísá ve mně.
Snad zítřek mi odpoví; což já vím?
Oči mám u samé země.
16
Chtěla bych maličká, prosící
někomu na prahu stát,
říci mu, že je mi líto dní,
že dovedu pod dlaní spát.
Chtěla bych jako nahý nůž
někomu do srdce vjet.
Duben mne svírá, silný muž;
mně líto je dvaceti let!
Jsem prosící pole. Jsem rozkvetlý keř.
Jsem zmámená trochu, trochu udivená:
k zemi se tisknu, zlekaná zvěř –
jsem dvacetiletá žena!
17
PODVEČER ŽNÍ.
F. Novoveskému.
Hospodář usedá na zápraží; chýlí se podvečer žní.
Léto je dobré, úroda dobrá. Vlídné je plynutí dní.
Hluboko pod nebem pokojným pokojná leží země:
a nad obrazem všech známých čar
srdce ti bije tak jemně,
jak vešel bys’ v teplý útulek; a co se na večer sklání,
v srpnu tvé duše vyzrává laskavé odříkání.
Zavzdychne louka; jdou koleje v dál. Mateřídouška voní;
a před tebou hory jak mateřská dlaň
rozlehlost života cloní.
I cesta je rovná z večera;
a jak se tak zadíváš do šera,
všechno je daleko, všechno je blíž,
že srdce tvé zmámené neví jižjiž,
ve kterém věku bdíš.
18
Den co den, stejně po léta,
s výšiny cesta jde v údolí,
bílá a rozjetá.
A kdysi tou cestou šel mladý hoch,
na nohou bláto, déšť ve vlasech,
a bláznivá písnička dálavých ploch
výskala na jeho rtech.
Hoch bezbranný, vroucí a hravý
pad’ ústy do vlhké trávy:
„Já dobudu ohromný, radostný svět!“
To bylo mu lhavých osmnáct let –
Nedobyl světa; přes hory nešel. Ukryl se v tichosti kraje,
jen do sebe naslouchal puklinou srdce,
jak obilí života zraje;zraje.
Čekával také na dobré žně; vídával svoje děti,
hladové hnízdo jestřábů, křídloma neklidu chvěti.
Tehdy se zadíval na cestu. Byl shrbený, maličký, lysý,
a v podvečer duší mu zavzlyklo
nějaké zrazené kdysi.
19
Odešel, dobrý hospodář. Miloval zemi, s níž žil.
Druh večer, jejž měl tak věrně rád, neřekne ani „byl“.
Rovná je cesta z večera:
a jak se tak zahledíš do šera,
všechno je dál, všechno je blíž –
má lásko, zda víš?
Stesk hrdý a přísný jde s polí;
srdce je zchudlé, až bolí,
a k pláči je líto čehosi, co nelze vyčítat.
Hospodář vrata zavírá. Rač, Pane, dobré žně dát!
20
POHODA V SRDCI.
Světlá má země
hovoří ke mně,
jsem do dna průhledný.
Jak obláčky bílé
jdou blažené chvíle,
mé mladé a líbezné dny.
Vzpomínek oči
se za nimi točí
jak praporce za větrem;
však zvučící hlína
k souzvuku spíná
mé neklidné srdce a zem.
Má duše je plna
jak lásky vlna,
zčeřená milostným dnem.
21
Pod klenbou masa
srdce mé jásá:
Dívám se; divím se. Jsem.
22
ZASLÍBENÍ Z RÁNA.
Někdy se probudíš z letního rána:
kdosi tě nadzdvihl tiše.
Vše bíle se usmívá; okna jsou zotvírána.
Slyšíš: zem’ z hluboka dýše.
Jsi lehký jak světlo, jsi křehký jak dým,
a země je ze zlatých par.
Nějaké slavno jde srdcem tvým,
schýleným přijati dar.
Myslíš si: příslibem byly mé dny;
dnes všechno je na dosah dlaní.
A na lukách srdce jinošské sny
hrají si, družina laní.
I myšlenky ranní jsou neztížené;
jak vlajky jsou, na pozdrav vyzdvižené,
jež do jitra růžově planou
někomu na uvítanou.
23
A všechen jsi prapor ve větru smíchu;
jak dokořán brána je svět.
Rozumíš hlasům, rozumíš tichu.
Víš: v tobě je ukrytý květ.
24
ARABIE.
Zřím planoucí vlajky, dech černých komínů,
a život můj vlastní mi před zrakem míjí
jak film ohromných snů.
Od břehu k břehu, po zpěněném moři,
jež spoutává, bičuje, míjí a boří,
žárem a tmou
srdce mé, opilé Evropou,
míjelo jako mořský pták.
Na vrcholky hor můj usedal zrak,
a větry zmámená
má svalnatá ramena
silně a hrubě objímala svět.
Má noc byla pohybem, pohyb byl den;
nikdy jsem nestanul nasycen,
a ženy a země, jež míval jsem rád,
smíchem mi kynuly na návrat.
Jako pták s výše, s šíře svých moří
viděl jsem lidi, jak staví a boří
25
své maličké životy na zemi.
Srdce mé opily železné ryky
neklidné, spocené Ameriky,
však jednou – och, jednou spatřil jsem
na loktech léta zmámenou zem,
jež ležela nahá pod smavým nebem
a voněla všechna láskou a chlebem.
Viděl jsem slunce, jak po březích chodí,
bůh mladý, jenž objat se s ženami vodí,
a kdosi mi řekl: hle, Arabie!
Tam se as krásně a horoucně žije,
krásně a prostě zmírá!
Tam na větvi života člověk se kývá,
je tvrdý, pak sladký, pak utržen bývá
laskavou dlaní; i smrt je tam šťastná –
A náhle jsem zatoužil rozbíti stan,
a žíti tam
se ženou, se sluncem sám...
26
ZVON LÁSKY.
Osmahlý junák, červnový den,
na polích dříme roztažen,
dýchaje medem a květy.
Les rozpiaté je náručí,
a tisícem barevných obručí
světlo si házejí světy.
Stříbrný drátku od srdce k nebi,
jímž na slunce volají zrající chleby,
hvízdání kosa!
Po zemi plavé, lehtajícím mechem,
zdvihajíc motýle teplým svým dechem,
láska jde bosa.
Ozvěna světa můj mladý smích
rozhazuje po větvích,
na ústech květů jej množí.
27
Země, zvon lásky, mým srdcem zní,
a tráva se mi uklání:
„Zdrávo buď, dětátko boží!“
28
POD NEBEM DUBNOVÝM.
Já po ránu chtěl bych tě míti rád
v zahnědlých poduškách lích,
pod vysokým nebem dubnovým
bych slyšet chtěl jitřní tvůj smích,
jímž bys mi všechna do hlubin zněla,
až do hlubin vonného, snědého těla,
můj rozhoupaný zvon:
vždy výše a výše
v života pýše,
až znal bych tvůj nejčistší stříbrný tón.
Pak uleh’ bych vroucně v tvůj pružný klín
jak v puklinu mladého lánu,
jenž pod světlým nebem dubnovým
kořínky vonívá k ránu.
Pak bezbranný radostí, sladce a líně,
jak semeno, klíčící v zahřáté hlíně,
skryl bych se v loktech tvých,
polibky zrozených.
29
A ty bys neklidnou lásku mou
v nějakou ochranu líbeznou
tiše a horoucně vzala:
a ona by se ti darovala
jak šáteček bílý,
jímž by sis po větru zamávala
pro radost očím svým,
třebas jen pro jednu živoucí chvíli
pod nebem dubnovým.
30
USMĚVAVÁ ZAJATÁ.
Když jsi se k zemi přitulila,
jak klubíčko smíchu drobná jsi byla,
jak křepelka, jež se ukrývá:
jen oči tvé zvědavé pod žlutí klasů,
dvě široké oči v srpnovém jasu
vábily: Muži, já půda jsem tvá!
Když jsi se, zlíbána, do léta smála,
i ňadra tvá uzrálá zavzdychala
vstříc šťastnému létu tvých úst;
a když jsi je v dlaně mé uložila
jako dvě ospalá mláďata bílá,
já duši tvou slyšel jsem růst.
A tehdy jsem poznal, ó družko má živá,
jak jinak jsi slunce a radosti chtivá,
jak jinak jsi moudrá než já!
31
Jak dovedeš kořínky zapustit čile
do každé teplé a skutečné chvíle,
jak sestersky země tě zná!
Tehdy jsem poznal, že láska tvá smavá
s tělem se odnímá, s tělem se dává,
jak usměvavá zajatá;
že s tělem tvým odchází, s tělem se vrací,
jak s létem jdou do dálek zpěvaví ptáci,
i neznámá, horoucí duše tvá!
32
ŽENA.
Ó Ženo,
proč náhle uprostřed radosti, když skrápím tě vděčnými slzami živoucího,
jak skrápívá zemi ranní déšť,
proč mizíš mi do sebe, bez příčiny,
jak bez příčiny vyšlas’ ze sebe,
abys mi podala ruku k radosti?
Kams’ do sebe mizíš, jak slunce, jež stíní se vlastní svou září:
a já se ponořuji všecek do tvého stínu,
nevědomý ve své moudrosti,
a tisknu se náhle jak dítě, bázlivé v houstnoucí noci,
jak dítě, jež děsí krok kočky v tmách.
A ty – ty ovíjíš rozvaliny mé síly hebkým objetím,
ó cizopasná rostlino, jež živíš se hnilobou mou!
Tělo tvé spočívá na mém těle, a horké tvé prsy vyrývají
dvé palčivých brázd v mou tichou zamyšlenost.
33
Jsem jako pocestný, jejž překvapil soumrak náhlý:
stojím a nevím již, kde sever je, kde jih,
kde květná jsou pole, kde poušť
v krajině, kterou jsem prošel, když slunce zapadalo!
Nerozeznávám již, zda výsměch či lítost mne laská,
zda nekonečnost hluboká či podlá to hýčká mne zrada
hebkými lokty, jež vracejí ve mně slabost mého dětství,
bezbrannou, žel, však tolik, tolik sladkou...
Má moudrost zná věcí řád, a ví, co je růst, co zánik člověka:
však rozpačita stojí u boků tvých,
nejprostších ze všeho, na čem kdy zkoušela síly.
A obloha, ptáci, vzduch a kameny bližší mi jsou než Ty,
ó kráso, ješjež zrálas’ mi v náručí,
a kterou jsem dovedl celou rozechvíti
v jediné, blažené ach!
Neznám víc tvojí příchuti, sladkosti tvé, než slunce zná sladkost plodů,
jež zahřívalo za srpnových dní:
a přece jsem řekl vše, co možno je říci,
a ty, tys’ také vše řekla, co dovedou říci ústa ženina!
34
Má síla, mé dítě, v tobě mi klíčí a zraje; a nevím přec ničeho
o zemi, kam vsadil jsem nejdražší sémě,
a nevím ni, zda je to žírný lán či úhor nehostinný,
jenž nevydá víc než hořkost blínů.
Vím, ani lučavka žádosti, ani lučavka touhy nerozloží mi tebe,
úsměve, hmoto, paprsku, tančící po mém žalu!
Vždyť nevím ani, co cítíš, když dlouhé si rozplétáš vlasy,
ni jakou se zachvíváš slastí, když do řeky sestoupíš v létě
a voda se dotkne tvých prsů.
Jak mám tedy znáti, co děje se pod tvým čelem,
jak přejít mám ze svého žaláře v žalář tvůj?
Hle, součet radostí a žalu, jež jsi mi dala,
tos’ ty, moje Ty!
A součet úsměvů a slz, jež vyloudil jsem v tobě,
to já jsem, tvůj Já!
A když pak odejdeš, neznám již více z tebe
než prázdnotu, bolest a poušť,
již zůstaví duše v duši a horoucí tělo v těle.
35
Ó Ženo, matko mládí z mého mládí,
zda promluvíme spolu alespoň jedenkrát
bez lstivého tlumočníka žádostivých slov?
Zda hlouběji poznám tě jednou, než ve svém těle a duši,
zda zvíme druh o druhu více než představu tvrdého druha?
Zda spatřím tě alespoň jednou, jak vídáme stromy a déšť,
bez touhy, bez lítosti, prostou a nahou věc?
Ó, chtěl bych tě rozbíti, na ruby obrátit,
chtěl bych tě stáhnout jak zabité zvíře,
bych poznal i teplotu, tkáň i červeň tvého masa!
Znám tvoji chůzi; znám každý záhyb tvých kotníků
i nejmenší svah tvého těla,
jak dobrý rolník zná pole, jež obdělává,
a umí je zříti i doma, když za prostým sedí stolem.
Vím, kde se končíš ty, a kde se počíná svět:
však nevím, kterak se směješ, když na mne se neusmíváš,
ani jak spíš, když nedýcháš po mém boku!
Ach, jak bych chtěl, by života mého řeka jen na malou chvíli
protekla korytem údů tvých!
36
Jak chtěl bych alespoň jedenkrát tvými vzduch stisknouti zuby,
očima tvýma si zaplakat,
a jednou jen po nohách tvých
si zatančit po slunné louce!
Hleď, jsem jako přepiatý luk:
své srdce jsem šípem vystřelil v zlatý terč tvého smíchu,
ale ty’s vzdálila terč, a nemám již druhého šípu!
A v hluboké tmě tvých očí duši tvou zřím,
jak na bobku sedí v tobě a mně se vysmívá,
zlým, tvrdým, nepřátelským úsměvem,
jakým se nesmějí muži ani věci.
Ó, proč jsi nejkrutějším nepřítelem z nepřátel mých,
družko mých radostí, družko mých mladých dní!
37
POLEDNÍ VÍTR.
Jsem tak ponořena do sladkého ohně lásky, že nic jiného nechápu, než všechnu lásku.
Kateřina z Janova.
Již nemohu srdce své rozpiat víc;
jsem maličká, umdlená žena,
ohnivým šípem lásky tvé
do ňader zasažena.
Krvácím vůní jak mladá zem
v dubnovém ránu pod rýčem!
Jsem teplá jak brázda, jíž slunce chodí,
vypiatá všechna jak boky lodí,
jež na vlnách široce tkví.
Och, sejmi mou sladkost, všechnu mne tíží;
Srdce mé uzrává, můj srpen se blíží,
což zahradník laskavý spí?
Hleď, nejsem než ovoce natržené;
noc hoří mi v očích jak den.
Vichřice lásky čas duší mou žene,
že nevím, co bdělost, co sen.
38
Ó, vezmi mne na klín, zvířátko plavé,
utiš mne, ukroť můj žár!
A nebo mne urvi, v srdce mé žhavé
lásku svou zatni jak spár.
Což neslyšíš, v žaláři rukou mých
jak po tobě pláče můj smích?
Přijď, Pane, smích můj osvoboď,
jak polední vítr mne žeň:
jsem zmámená tebou, jsem opilá loď,
jsem nejprudčí, nejtěžší z žen!
39
HRA MÍČEM.
Větérku jitřní, siťko má plavá,
v níž zachycen uvízl motýlek čas,
sestřičko lhavá, usměvavá,
proč na srdce políbila’s?
Na kraji daleké cesty ses bála,
že možno je jíti a nedojít:
a v náručí mém ses, zlíbána, smála,
že možno je ztrácet a žít.
Jak barevné míče’s mi házela slova,
a slunce se smávalo k našim hrám;
každého večera bývala’s nová,
a každého jitra jsem zůstal sám.
40
SILNÝ DEN.
Do zelené trávy, do hluboké trávy,
opilý sluncem, milováním hravý
padl jsem, povalen letním dnem.
A jak mi na srdce poklekal,
růžovým šípkem se mi smál
a ústa mi vmáčkl v zem.
Když padal jsem do mladých vln,
svět pokřiku lásky byl pln,
loktem jsem rozmáčkl květ.
A nyní již celý tak nahořkle voním,
v trávě se válím, čmeláky honím
a zelenou trhlinou dívám se v svět.
Jak těžké a nasládlé krůpěje,
z nichnichž každá se na srdce usměje,
světlo mi stéká v klín;
41
a po chvějících se chudobkách,
jímž zrůměnil lístečky milostný strach,
zřím míjeti boží stín.
42
ROZPIATÁ NÁRUČ.
Rolničky radosti, chřestote smíchu,
zářivé rakety šťastných dní,
opilá spirálo hořících barev,
písni, v níž tisíce písní zní!
Třeskote dveří, jež radost otevřela,
přívale plavý nenadálých jar,
na vlnách trávy rozhoupaná těla,
zavřená ruko, jež přijala jsi dar!
Oblouky lamp, vy města tiché oči,
jež bdíte za nocí nad steskem našich cest,
prapory slavností, jež jižní vítr točí,
zápachu života, zápachu velkých měst!
Mé okno, jež býváš jak růžová rána
v mandlovém těle mladého rána,
stole můj, o nějž má duše bdělá
tak často se lokty podepřela,
dešti, jenž vlasy mé míval jsi rád,
43
mně líto je nocí, kdy oči mé spaly,
mně líto je života, že je tak malý,
že krátce jen můžem se pomilovat!
44
VLAK.
V úkrytu hor, schoulena do sukně noci,
podřimuje víska.
Z komínů kouří se v májový podvečer;
kol zahrádek, vonících vlaze bílým bezem,
přejíždí vlak a píská.
Vlak z velkého města; je krásně osvětlený,
a z oken se vyklánějí, rychle míjejíce,
udivené ženy.
Och, jaká to kaskáda mladého smíchu
bouří a přelétá kol,
jak nevěrné, vzpurné a útočně silné
je dunění železných kol!
Jaká to krásná podívaná
na srdce, neklidem bičovaná,
jež vrhá kouřící stroj
jak lidský ohňostroj
utichlou, podhorskou tmou!
45
Je to jak úder na bláznivý buben,
je to jak na chvíli zažehlý duben,
je to tak kruté a vyzývavé,
a zase tak vážné a úlisně hravé,
až srdce ti sevře bol.
A víska kol tebe je náhle tak malá,
jak byla by život svůj pozaspala
v poduškách zelených strání.
Z chlévů zní tesklivě žvýkání krav;
jak sepiaté ruce je vůně trav
pod nocí, jež se sklání.
Někdo jde cestou; jde schýlen a tiše,
na chvíli postojí, pohlíží kolem –
A náhle jak zřel bys vše s nesmírné výše:
bělavé chaty s pokorným polem,
večerů družnost, prostřené stoly,
soumrakem loudavě kráčející voly,
maličké okno, jímž do noci vidí
tesknota zvířat a tesknota lidí,
těhotnou zemi, těhotné ženy,
46
a kolem jak nehybné, mlčící stěny
hory a les –
Nesmírnost času se z nesmírna dívá:
a víska je náhle tak skrčená, tklivá,
že bys ji pohladit chtěl.
Cítíš, jak z květů se nesměle dívá,
jak schoulena u země zpívá a zpívá
svou chudou písničku života.
47
HODINA POKUŠENÍ.
I.
Což, Bože, již nadchází večer můj?
Stín mého srdce se dlouží.
Čas oněmlý, nejtišší nepřítel můj,
samotou mou se plouží.
Chladné jsou ruce; chladná je láska;
myšlenky visí mi v čele
jak netopýři, čekající noc:
což, Bože, se stmívá již v těle?
Slunce již nezáří do očí mých; jsou daleko rozkvetlé louky,
daleko lidé, daleko družné podvečery;
nad světem spuštěn jest jediný závoj,
jediný závoj nesmírný a šerý.
Mé tělo mne tíží; i duše má k prachu se chýlí:
což stanula řeka mých dní, jež plynula úsměvnou lučinou?
48
Což nikdy již neuzřím světa růžovou skulinou,
jež zůstane po šťastné chvíli?
Och, těžký jsem, těžký jsem sobě!
Jak břemeno nesu se cestou, a cesta snad konce nemá!
Někdo mne potkává, vlídně se dívá,
někdo mi přátelsky v ústrety kývá:
já chtěl bych mu říci, jak těžká je duše,
však, Bože, i slova jsou němá!
II.
Nemluví město, nemluví země; i duše má schoulena mlčí.
Z tváře všech věcí jen zírají ke mně
dvě studené oči vlčí.
Ztrnula řeka; ni jediné lichotky svěží
již nezašeptají stromy.
V ulici, na žlutém slunci, jak čelisti otevřené,
číhají vymřelé domy.
Jediná hodina, nesmírná, žlutá, jsou večery mé a rána.
49
Och, kdyby v mém nitru, na místě ztvrdlého srdce
alespoň bolela rána!
Čas míjí mne, míjí jak řetěz, jenž v hlubokou studnu se spouští;
jen vzpomínka na zem’, strážce můj spící,
mne zchudlého neopouští.
Jsou ruce mé živé? Je třicet mi let? Je daleko do léta?
Chlad ďábel jak jestřáb holubici srdce mé oblétá.
Oči má lhostejné; k ničemu nesvádí; jenom se dívá a dívá –
Soumrak se sklání; a moje duše tichá
jak sestra umdlená mi na rameni vzdychá:
„Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá!“
50
NEMOCNICE.
Čtyřicet spalo nás pod nízkým stropem
v zatuchlé světnici:
čtyřicet zpocených, zlomených těl,
v nichž života pohyb zkameněl,
dýchalo tepel svých směsici
v ovzduší zvířecí, dusící,
v němž umlklý výkřik nožem tkvěl.
Jediný kahan, jediné světlo studeně žluté,
jako dvě zlodějské ruce, nelítostné a kruté
hmatalo tmou,
po přikrývkách hmatalo, těžce se ježících,
po hřbetech ohromných zvířat, na břichu ležících
pod kamennou, špinavou oblohou.
A vidíš – och, čtyřicet zraků do šera zírat,
čtyřicet párů očí, z nichž každému těžko je zmírat,
čtyřicet srdcí, jež tělu lhou.
Když šedivý hřbet se nehýbe vedle,
jsi náhle osamělý,
51
a je ti, jak spící světnicí
nějaké zvony, ticho dunící,
by těžce a slavnostně zněly,
jak kdosi by v bláto byl temnotu zhustil,
jak kdosi by z rukou svých ruce tvé pustil,
a ty jak bys hluboko, hluboko padal –
Vztýčíš se, zmučený, v loži.
Slyšíš: jde zemí čas boží,
jde vteřin svých němými kroky.
Vedle hřbet šedivý nehybný leží:
a náhle i karbolu zápach je svěží
uprostřed kalného, zhoustlého ticha,
jež čtyřicet úst ti do tváře dýchá,
čtyřicet úst, z nichž jedna snad, Bože, jsou lichá!
A všichni se díváme k oknu,
jež bledne a bledne jak rána
v špinavém mase zdí:
a čekáme všichni, jak svázaní na pomoc,
až světlo v nás protrhne mlčení,
až světlo nám zodpoví,
kdo zemřel z nás tuto noc...
52
USMÍŘENÍ.
Podzim jde k horám; já zůstal sám.
Vím, obelhal květen, i srpen byl klam:
však bylo i krásné tak nadarmo kvést.
I nevěrná ústa líbala vřele,
i nevěrná radost zvonila v těle:
byl slavný i smutek bezcílných cest.
I za jizvy děkuji, jež v srdci mi hoří,
laskavé stopy po teplém noži.
Chválím i ruce, jež nejvíce vzaly,
když touhy mé nesmělé v loktech jim spaly.
Vím, lhaly mi lásku; i blízkost svou lhaly,
však lhouce snad z hlubiny milovaly.
Podzim jde k horám: jde do srdce mého.
Je těžký plod života osamělého.
53
Však západ je krásný: je široký, tichý,
víš, někdo ti pokorně odpouští hříchy,
a zanikáš v moři, jak krůpěj, jež není.
Je laskavé s životem usmíření.
54
MÁ DUŠE.
Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká.
Nad ní jde slunce, kolem je země; ona je mírná a čeká.
Čas, sladký vítr, přehání dny jak nadechlé mraky bílé,
a spojuje v lásky živoucí proud mé chudé i zjasněné chvíle.
Mé zvučící srdce jak mladý strom sbratřuje vítr a hlínu;
země, má chůva, je houpává, když smutno je na jejím klínu.
Je živá i noc, jež mlčí v šíř; jsou hluboké věci, jež raní:
mé srdce i za spánku cítívá, že chýlí se k měsícům zrání.
Má láska je sestřička ptáků a vod a všeho, co pro úsměv vzkvetlo:
komu se na srdce položí, netíží více než světlo.
Skulinou očí dívá se v svět, dívá se vděčně a vřele;
a štěstím-li tělo se usmívá, celá se ukryje v těle.
55
Má touha, můj bouřlivý, zpěvavý pták, často mně odlétá k jihu
a lidským mým očím zůstaví jen vzpomínek světelnou rýhu.
Však rád ji mám, že je tak toulavá; to křídla jí pevní a šíří;
vždyť jednou, vím, na vždy se vrátí k nám a s životem krásně se smíří.
Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká.
Slunce ji žehne, větry ji mámí, noc k zemi ji tiskne a leká.
Však slunce je dobré, jsou větry dech boží, a noc jest jen na očích dlaň;
a duše má prosívá z hluboka: tvá, živote, vůle se staň!
56
JITŘNÍ CHVALOZPĚV.
„BuďBuď chválen, Pane můj, za naši sestru zemi, jež nosí nás a živí.
Sv. František z Assisi.
K vám hovořím, kameny na živé zemi,
k vám, ptáci, již teplými perutěmi
se vzpíráte o mladý vzduch!
Ku slovům lásky je hodina krásná!
Tělo je hluboké a, holubice šťastná,
k zemi se dívá můj duch.
Hle, země, jež odnímá, země, jež vrací!
Bratří mí kameny, má děťátka ptáci,
co že jsem víc?
Jsem chodící stromek, kámen, jenž zpívá,
jsem ratolest zelená, jež v přívalu lásky se kývá,
tíž plodů čekajíc.
Jsem široké koryto, jímž krásně čas proudí,
jsem rozpiatá náruč, jež životem bloudí,
domov svůj hledajíc.
57
Znám výkřiky hor, znám pobřeží tichá.
Nesmírný život i mými rty dýchá,
je ve mně, já celý jsem v něm.
Jak ohniskem žhavým jdou srdcem mým hlasy:
ptáci jím létají, žloutnou v něm klasy,
až něhou jsem do hlubin něm.
Ó, co že já malý tak hluboko slyším,
že hovořit mohu k hlíně i k výším,
k životu, k smrti i k sobě?
Čím zasloužím, rcete, že smuten smím býti,
že s květinami, Pane, dovolil’s mně bdíti
v radostné jitřní době?
A za to ti děkuji: že lehké mám dlaně,
že věci jsou teplé, že položit smím je na ně,
že břemeno lásky mne tíží;
že duše má bydlí v tak líbezném těle,
že s palouku přehlédnu nebe tvé celé
a všechno že ke mně se sníží.
Za to ti děkuji, že’s duši dal smích,
že paprsek vlídný mým srdcem se mih’,
58
že poznati mohl jsem šíři tvých cest,
a na nivách života že’s dovolil, ó Pane,
lásce mé pokorně kvést!
59
PROSTÝ VEČER.
Tak jednou i tulák si zasedne
v pokojné světničce bílé:
bude to na sklonku letního dne,
kdy zralostí těžké jsou chvíle.
Nebudu dobrý, nebudu zlý,
jenom se uschovám v kraji:
a srdce mé k zemi se přitulí,
zem k stromům, jak bývalo v ráji.
Utvrdlý budu, vonný jak kmen,
v náručí těžký jak kámen,
a pohled můj poklekne usmířen
na vzdornou šíři mých ramen.
Přes květy, myšlenek zábradlí,
duše má k Bohu se skloní,
60
a k Bohu, jenž bdí, se pomodlí
za vše, co míjí a voní.
Pak zavolám syny a ženu svou,
pokloníme se spolu,
a sdruženi stejnou tesknotou
k prostému zasednem stolu.
Chléb bílý, dnů letních zajatý jas,
na rukách potěžkáme.
Hodiny srdcí změří nám čas,
a bude vše dobré a známé.
Sen, motýlek neklidný, letící tmou,
v teplé nám usedne dlaně:
a nad naší světničkou ztracenou
zavane silný dech Páně.
61
Rozluka v červenci7
Srdci se zachtělo dovádět12
Ranní procházka14
Zrající žena15
Podvečer žní18
Pohoda v srdci21
Zaslíbení z rána23
Arabie25
Zvon lásky27
Pod nebem dubnovým29
Usměvavá zajatá31
Žena33
Polední vítr38
Hra míčem40
Silný den41
Rozpiatá náruč43
Vlak45
Hodina pokušení48
Nemocnice51
Usmíření53
Má duše55
Jitřní chvalozpěv57
Prostý večer60
[63]
Kniha tato
s úpravou a dřevoryty Josefa Marka
vydána byla
jako 108. svazek „Uměleckých snah“
nákladem B. Kočího v Praze
a vytiskla ji
Pražská akc. tiskárna
v lednu 1918.
E: jf; 2005
[64]