HODINA POKUŠENÍ.
I.
Což, Bože, již nadchází večer můj?
Stín mého srdce se dlouží.
Čas oněmlý, nejtišší nepřítel můj,
samotou mou se plouží.
Chladné jsou ruce; chladná je láska;
myšlenky visí mi v čele
jak netopýři, čekající noc:
což, Bože, se stmívá již v těle?
Slunce již nezáří do očí mých; jsou daleko rozkvetlé louky,
daleko lidé, daleko družné podvečery;
nad světem spuštěn jest jediný závoj,
jediný závoj nesmírný a šerý.
Mé tělo mne tíží; i duše má k prachu se chýlí:
což stanula řeka mých dní, jež plynula úsměvnou lučinou?
48
Což nikdy již neuzřím světa růžovou skulinou,
jež zůstane po šťastné chvíli?
Och, těžký jsem, těžký jsem sobě!
Jak břemeno nesu se cestou, a cesta snad konce nemá!
Někdo mne potkává, vlídně se dívá,
někdo mi přátelsky v ústrety kývá:
já chtěl bych mu říci, jak těžká je duše,
však, Bože, i slova jsou němá!
II.
Nemluví město, nemluví země; i duše má schoulena mlčí.
Z tváře všech věcí jen zírají ke mně
dvě studené oči vlčí.
Ztrnula řeka; ni jediné lichotky svěží
již nezašeptají stromy.
V ulici, na žlutém slunci, jak čelisti otevřené,
číhají vymřelé domy.
Jediná hodina, nesmírná, žlutá, jsou večery mé a rána.
49
Och, kdyby v mém nitru, na místě ztvrdlého srdce
alespoň bolela rána!
Čas míjí mne, míjí jak řetěz, jenž v hlubokou studnu se spouští;
jen vzpomínka na zem’, strážce můj spící,
mne zchudlého neopouští.
Jsou ruce mé živé? Je třicet mi let? Je daleko do léta?
Chlad ďábel jak jestřáb holubici srdce mé oblétá.
Oči má lhostejné; k ničemu nesvádí; jenom se dívá a dívá –
Soumrak se sklání; a moje duše tichá
jak sestra umdlená mi na rameni vzdychá:
„Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá!“
50