PODVEČER ŽNÍ.
F. Novoveskému.
Hospodář usedá na zápraží; chýlí se podvečer žní.
Léto je dobré, úroda dobrá. Vlídné je plynutí dní.
Hluboko pod nebem pokojným pokojná leží země:
a nad obrazem všech známých čar
srdce ti bije tak jemně,
jak vešel bys’ v teplý útulek; a co se na večer sklání,
v srpnu tvé duše vyzrává laskavé odříkání.
Zavzdychne louka; jdou koleje v dál. Mateřídouška voní;
a před tebou hory jak mateřská dlaň
rozlehlost života cloní.
I cesta je rovná z večera;
a jak se tak zadíváš do šera,
všechno je daleko, všechno je blíž,
že srdce tvé zmámené neví jižjiž,
ve kterém věku bdíš.
18
Den co den, stejně po léta,
s výšiny cesta jde v údolí,
bílá a rozjetá.
A kdysi tou cestou šel mladý hoch,
na nohou bláto, déšť ve vlasech,
a bláznivá písnička dálavých ploch
výskala na jeho rtech.
Hoch bezbranný, vroucí a hravý
pad’ ústy do vlhké trávy:
„Já dobudu ohromný, radostný svět!“
To bylo mu lhavých osmnáct let –
Nedobyl světa; přes hory nešel. Ukryl se v tichosti kraje,
jen do sebe naslouchal puklinou srdce,
jak obilí života zraje;zraje.
Čekával také na dobré žně; vídával svoje děti,
hladové hnízdo jestřábů, křídloma neklidu chvěti.
Tehdy se zadíval na cestu. Byl shrbený, maličký, lysý,
a v podvečer duší mu zavzlyklo
nějaké zrazené kdysi.
19
Odešel, dobrý hospodář. Miloval zemi, s níž žil.
Druh večer, jejž měl tak věrně rád, neřekne ani „byl“.
Rovná je cesta z večera:
a jak se tak zahledíš do šera,
všechno je dál, všechno je blíž –
má lásko, zda víš?
Stesk hrdý a přísný jde s polí;
srdce je zchudlé, až bolí,
a k pláči je líto čehosi, co nelze vyčítat.
Hospodář vrata zavírá. Rač, Pane, dobré žně dát!
20