SRDCI SE ZACHTĚLO DOVÁDĚT.

Miroslav Rutte

SRDCI SE ZACHTĚLO DOVÁDĚT.
Srdci se zachtělo dovádět, šibalství tropit, moudrost a vzpomínky v dubnovém větérku propít, a býti zas škádlivé, zvědavé, svěží jak dítě, jež za stínem ptákovým běží a chytá v buclaté dlaně paprsky, jež z daleké nebeské pláně zbloudily k lidské zemi. Srdci se zachtělo poznati svobodu božího tvora, uprchnout z lidské moudrosti spořádaného dvora a bez duše, selky bdělé, hodiny sčítající, vyběhnout v les, svalit se kdes, a sbratřit se s trávou a květy. Jako štěňátko, jež skulinou vyšlo si z dvorce a nizoučko od země vidí boží svět, všemu se divit, po všem se touhou chvět, 12 zřít tajemství v noh nespleteném kroku, věřit, že slunný den je polovinou roku a domýšlet se hloupě a mile, že tráva, jež šátečkem květů mává, vzrostla jen pro rozkoš blažené chvíle. A jako zvěř srstnatá, plavá, se rozběhnout úbočím lesů, cítit, jak vítr do nozder bije, jak laskavě, krásně a volně se žije, když z vězení myšlenek uprchlé tělo se zemí, stromy a láskou osamělo. 13