Teď ztrácejí v asylu pense
se řady mých morálních profesorů
a vlasteneckých, dobrých učitelů.
Je ohromná propast, profesoři,
mezi vaší naukou a dojemnou prostotou
i nadšením vaším dýchavičným –
a mezi mou cynickou rozvahou
a myslí spurnou a nevlasteneckou!
Však, profesoři, příbuznost jakás skrytá
a tajemné kouzlo neznámých nálad
nás připoutalo k hospůdce jedné;
zde v šedivém koutě žijeme dny své
a jihoslovanské pijeme víno.
A, žák Váš, já posud zde nevypil více,
než kdokoli z vás. A v nejprudším žáru
já sklepnici častěj neštípnul ve tvář,
než kdokoli z vás. A po stejném počtu
sklenek i štípnutí sladkých jsme denně
šli k domovu přímo... Tak stejný byl cíl náš..
I žil já tak s vámi v zdánlivém smíru,
však potají hřměla duší mou závist
nad mladistvým leskem nadšených zraků,
jež ztápěli jste v granátný lesk
jihoslovanského starého vína!
A tupě jsem naslouchal horoucím slovům
a vašemu nadšení dýchavičnému,
pro osvětu, pokrok, dobro a štěstí!
Já pranic, ba pranic nesdílel s vámi!...
Však prošel čas – na čele přibylo vrásek
vám, profesoři, a zvýšil se lesk
těch mohutných vašich, učených pleší
a chvějící se a kostnaté ruce
tvář sklepnice bujné štípnout se stydí!
A sedla si v kruh náš nálada divná...
Jsou přípitky časty, při nichž se mlčí,
a často jsem postřeh’ leckoho z vás,
jak průsvitnou rukou zved’ před oči sklenku
a zářícím vínem díval se k světlu.
A po krátkém doušku v myšlenkách spustil
svou číš – však dětinský pohled se díval
dál v šedivé prázdno, kde plála ta číše...
Co asi teď vídá váš upřený pohled
v tom ponurém stínu? Proč ve vašem zraku
se zachvěl teď záblesk rozkoše větší,
než dříve, kdy nořil se v zářící víno?
Ach, bělostná křídla třepotají
se neslyšně jemně nad naším vínem!...
A přišla teď chvíle porozumění
a z duše rád sdílím náladu vaši –
však líto je mi těch sevřených retů,
jež bojí se vyřknout, co tušíme všichni...
O v lesku těch křídel chvěje mou duší
teď písnička jakás s refrainem dětským –
tu pro úzký kruh náš zpívati budu!
A takto zní její dětinský refrain:
„Ach – luli – luli, Smrti, zdráva buď!“