Drahé dívky – milé paničky,
Vlasti naší rajské růžičky!
Dnes, ach, prosbu na jazyku mám,
A tu prosbu jménem celého
Pokolení mužského
Nesu nyní k vám
V plné víře sám a sám.
Máteli nás jenom trochu rády –
A toť přece původ naší slávy –
Slyšte, co vám povím bez vší vády,
Nepíte – ach nepíte již kávy!
Káva – to je metla,
Kterou psota ve své zlosti
Na hřbet naší blaženosti
Z napařených prutů spletla;
Káva jest jen jed!
Jestli mi to věřit nechcete,
Přesvědčit se o tom můžete;
Nahlédněte do Pölitze sami,
Naleznete na začátku hned
Psáno velikými písmenami:
Káva jest jen jed!
Potom na sta důkazů,
Že je káva na zkázu;
Přitom věcí proti tomu jedu
Víc než celou abecedu! –
Zdaž se hnedle nehněváte,
Poví-li vám někdo směle,
Jazejčky že jedovaté
Máte skoro celé?
Není divu – totě hned!
Kamby se to také dělo,
Když pijete samý jed?
Nechtež tedy loudavého jedu,
Byťby se ho vám i chtělo,
A my řeknem, že jste celé z medu.
Vám však, jimž moc laskominky –
Navzdor mého varování –
Přece jenom do hubinky
Nápoj tento shání,
Vám tu vypočítám neřesti,
Kteréž káva vypěstí.
Děvče, kteréž kávu pije, zbledne;
Potom, jak ji někdo zhlédne,
Hnedle řekne: Hlehle holka bledá,
Laskavec jí pokoj nedá! –
Těm, jenž kávu pívají,
Zoubky bílé jako křída,
Skvělé jako perličky,
Zežloutnou a zčernají –
Pak jsou z nich hned babičky!
Jaká je to potom bída,
Když se dívka zasmát bojí?
Neboť víme, z holčiček
Ti jen že se usmívají,
Které v ustech zoubky mají
Jako řadu perliček.
Černé perle nevyhojí,
Nevybělí žádná vodička
Ani mastička.
Mnohá kmotra klepna pleská:
„Pí jen kávu, budeš hezká.“
Eva, jakž nám písmo praví,
Byla ženka plná vnad,
Plná krás a plná zdraví;
Adam ji měl víc než rád.
Snad jste také slýchávaly,
Jak se švarní junové
Po překrásné Majoleně
Třeštívali? –
Nebo něco o Heleně,
Pro kterou se dlouho rvali
Trojanští a Řekové?
Řekové – ti měli nos!
Těm se nelíbilo ledacos!
Čím pak se ty ženské líčily? –
Bude se snad mnohá ptáti –
Že svět celý zbláznily? –
Ony kávu nepily!
O tom také jistě víte,
Jak se den od dne množí
Zprávy šlakovité,
Že jste totiž lehké zboží.
Kam se to má také dít,
Když jen kávu chcete pít?
Každinká se zamiluje
Hnedle z mládí do kávy,
Plné nemoce a nezdraví,
Kávy, jenžto vysušuje,
Jížto smrt jde v zápětí.
Vaše báby slavné paměti
Pily v společnostech jako med
Diviznu a jiné vaření
Ze zdravého koření,
Žebyste se divily!
Vy píjete samý jed,
Jejž ste „káva“ pokřtily.
Přitom chcete hezké býti?
Chcete dlouho žíti?
Smrti lezete spíš na stopu! –
Nechtež polívky té černé,
Zůstaňte jen hezky věrné
Cibulce a oukropu!
Budete pak tomu rády,
Dlouhoť zůstanete mlády,
Budete se moci vdáti
Ještě v padesáti.
Mnohá z kafíčkové čtvrti praví:
„Káva, to je nápoj zdravý!
Jak si to jen do hrnečku naleji,
Hnedle celá okřeji.“
Aj aj, jakéž vtipné zosnování!
Nedělejte z kávy vezdejšího chleba,
Nebude vám okřívání
Po celý rok třeba.
„Vždyť jí pívala má babička,
A ta, kdyby byla žila
Takhle as do nyníčka,
Sto by roků stará byla,
A snad by ji ještě pila!“
Ovšem, ona by ji ještě do se lila,
Kdyby jenom živa byla! –
„Vždyť je káva medicina!
Vždyť ji mají v apatyce!“
V apatyce mají jedů více,
A s tou medicinou to je jiná;
Ať ji churaví
Pijí pro zdraví:
Ale vám nic neschází,
Ani za mák, ani za mák malý,
Jen abyste kávy zanechaly.
Ach, jen zbůhdarma se mnohý grošíček
Za tu brindu vyhází;
Dejte již jí tedy košíček.
Pak jen, milé, drahé, pomyslete,
Co se napotíte,
Než to zrno upražíte!
Pot vám stojí na čele,
Než se v mlejnku umele;
A co potu vylejete,
Než tu moučku zavaříte,
A pak – než pět šálků vypíjete.
Leč jen kdyby na tom bylo dosti!
Potom však i my se potíme,
An za vaše nepravosti
Ještě platit musíme! –
Nahlídnětež nyní,
Proč má často souchotiny
Kapsa pečlivého muže,
A proč samy stůněte,
Chřadnete a vadnete,
Ještobyste mohly kvést co růže! –
Nechtež tedy, nepíte již kávy,
Nám tím radost uděláte,
Peněz zachováte,
Zlosti umenšíte,
Lásku roztoužíte,
Sobě ale dobudete slávy;
Neboť věčně vaše líčko
Pokvete co krev a mlíčko...
Budete se moci vdáti –
Ještě v padesáti.