***
Proč nesňala’s ještě obrázek Madonny,
Proč nesňala’s ještě obrázek Madonny,
Madonny s dítětem božským,
na korálech na tvé šíji zavěšený?
A přec ti řek’ lékař, jak komicky hloupě
nad ňader tvých skvrnami růžovými
se usmívá Madonny mateřská líc,
když nikdy a nikdy dát nemůžeš světu
děťátko čisté...
Ach, ovšem: kdys třaslavá ruka
tvé matky ti na šíji zavěsila
před poutí tvou do služeb Madonny obraz –
však ten, jenž v nádherném městě
ve ztupělém davu chvátajících lidí
tě jediný pozdravil vlídnými slovy –
s tím obrázkem hrál si už v tentýž den,
kdy s úsměvem promluvil k tobě.
37
Kdys v letní den, mrtvý a žhavý, jsi za městem
ve hlubokém úvoze usedla v mdlobách;
neb toho si přál ten vlídný člověk.
A z mrákotného, žhavého snění
jsi povstala s ňadry rozhalenými
a prochvělými neznámou bouří!...
Zda vzpomínka náhlá na matku ve vsi,
zda zděděná úcta před Panny obrazem,
zda plachý stud před jejím pohledem cudným –
co tebou tak zachvělo v divé té chvílchvíli?
Však ruka tvá sjela na ňadra zvlněná
k obrázku Madonny
a ruka tvá zakryla s dětinnou bázní
obrázek Madonny.
A přišel podzim. Změť mlhavých stínů
se nesla nad záhony parku, kde v koutě
lavička stála písmeny zbrázděná.
A v sedadle četla’s vyryté datum
prvního večera v nádherném městě,
prvního večera na mužských ňadrech.
Kde ale byl ten, jenž chvějící rukou
si tenkrát hrál s obrázkem Madonny,
tvou obnaživ šíji, zářící v temnu? –
Sta mlhavých stínů jen bloudilo parkem.
38
A přišly noci, mrazivé noci
a přišly steré neznámé ruce
ti žhavé psát „Ufarsin“ na ňadra bílá –
dej přečíst svých ňader hieroglyfy
Madonně s poupátkem božským –
snad rozluští je v milosrdenství...
Nechť klne ti svět! On nepochopí
tvých hieroglyfů hluboký význam!
A budeš-li matkou kdys – pošklebek světa
tvé dítě jen krátkou zastihne chvíli:
Se zárodkem smrti ve vpadlé hrudi
a s tváří plnou starobných vrásek,
s mdlým úsměvem starce spokojeného
ti pohlédne ve tvář tvé dítě.
39