JÁ VĚŘÍM...
Já slýchal rakví temné zasténání,
když ve vůz kdos je hbitou vsouval dlaní.
Mně táhlý kvil vrat hřbitovních je známý,
když rakev tiše loučila se s námi.
Na víku, rozzvučeném v temném ruchu,
hrud rythmický zpěv zní mi posud v sluchu.
Já věřím ve hmot myšlení a city
a v tajný souzvuk v jejich hloubi skrytý. –
A zřel jsem tryskající slzí plamen
nad těly, vychladlými v ledný kámen,
a pláč a vzdechy slýchal nad rakvemi,
když víka klonila se v klín jich němý:
Však výkřik žalu, který mrtvým platil,
mé nitro takou silou neuchvátil,
89
jak nářek vrat, jenž hřbitovem zněl temně,
když rakev chýlila se v náruč země.
A také žalmy v sluch můj nezalkaly,
jak píseň, kterou černé hrudy hrály!
Já věřím ve hmot myšlení a city
a v tajný souzvuk v jejich hloubi skrytý.
A věřím: prach můj, ve tmách stlelý jemně,
že snít kdys bude velkou dumu země.
90