SVÁTEK MRTVÝCH.
Jdou hřbitovem ženy v smutečním hávu
a oči jich, znavené silhouettami nesčetných křížů
a černou prázdnotou připravených jam,
se koupají plaše ve světle hrajícím,
ve světle hrajícím tisíců mužských zraků.
Je příliš všední má perspektiva,
z níž dívám se na ženy, smyslně pohnuté,
těl mladých dotykem v tísnícím proudu žádostivě –
a málo v tom půvabu, tytéž zřít pohledy,
jež hroužily se, vášní dopola přivřené,
při světélku kmitavém v rozžhavené oči...
Ty oči teď – vzpomínají – jsou hluboko dole,
jsou setlelé hluboko. A ta světélka nahoře...
Tak známě se kmitají... Škoda těch okamžiků!
Však chtěl bych zřít ženy z perspektivy mrtvých!
Ti postihnou bystře ledovým, bodavým okem
ze hloubi své nejmenší zachvění nožek
i ruček lísavých, těsně spjatého korsettu
při plachém pohledu ženy v muže odvážné rysy...
63
A poznají v němém úkrytu, že silná ta vůně,
ta vůně k závrati těžká, z jich květů stoupající,
a druhů jich bílý prach, drobným kročejem vybouřen,
prach omamnou, prudce dráždivou vůní prosycený –
žen bujných vzněcuje vilnou, divokou touhu
a sladkým je původcem hravých životů nových. –
64