SEN.
Ze slabých tušení, jež v koutech duše zrají,
to zprva nesměle se pozachvívá jen,
pak barev zákmity se šerem rozehrají
a z mlhy duše tvé se zvolna noří sen.
Však čeho sen, ó rci? Snad onoho sen blaha,
jež svitnout jedinkrát smí v tvého žití šeď,
jímž nebe samotné snad ve tvůj osud sahá
a na tvé toužení ti dává odpověď?
Či odlesk vzpomínky z dob vzníceného mládí,
či kouzla zůstatky, jež láska vydechla,
či touhy splnění, jež ku šílenství svádí,
by chvíle rozkošná zas v dál ti neprchla?
Či snad to pozdrav je, jímž Východ tajuplný
po stezkách mystických ti z dálky posílá
přes širé pevniny i vzdutých moří vlny,
by tebe dostihl co sladká vůně mdlá?
Ó raděj neptej se a nepátrej též ani,
rty svoje uzamkni a mlčelivým buď,
střez svoje otázky, své utlum horování
a ze sna rajského se nevčas neprobuď!
Neb ve tvém mlčení a ponoření v sebe
ve sladkou skutečnost snům pozvolna lze zrát,
však je-li prozradíš, pak skutečnosti nebe
v sen matný změní se a navždy zbledne snad. –
18