OZVĚNY
A
NÁPĚVY
BÁSNĚ
BOHUSLAVA KNOESLA
V PRAZE 1919
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO
[1]
Právo překladu vyhraženo.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[2]
OZVĚNY A NÁPĚVY
[3]
RHAPSODIE DOBRÉMU GENIU KRÁSY.
Ty, genie světlý, jenž provázíš žitím
po cestách rovných i bludných mé kroky
a v srdce mé, sám nezřen, se díváš,
můj genie dobrý, ó, rci mi:
Když ze soch výmluvných mlčením slavným
cos splývá pozvolna do mojí duše
a nepohnutelného božství obraz tam vzbouzí,
v němž minulé dění se jako v krystaly sráží,
ó, genie božský, zda ten, jenž ve chvílích těchto
mým rozlévá nitrem majestát dumy,
ó, rci mi, zda tys to?
Hru barev pestrou, chycenou v skvrnách
a liniích jak břečťan se pnoucích
po obdivuhodném plátně, jehož jméno je obraz,
když vnímám svým okem,
zkad dále chodbami nervů
sen dávno zemřelých mistrů mi do duše vniká
a srdce mé posvátnou náladou jato se tiší,
ó genie strážce, zda tys to,
jenž snů a vzpomínek a tužeb mých hnutí
ve ladné souzvuky řadíš
a prolínáš celou mou bytost rozkoší krásy?
A jako nebes pozemský odlesk
když hudby se rozezní akordy vzdušné,
té hudby, která se neptá, zda hotov jsem letět,
však schvátí mě rázem a unáší k výškám,
jak Ganymeda Zevův kdys orel,
ó, genie svatý, letíš ty se mnou?
5
A nahých údů změť, hlav, paží a boků
když bouřit zřím v rytmickém tanci
jak hymnus ze země zrozených tužeb,
a nižších prost chtíčů
se nechávám strhnout
tou němých citů vášnivou mluvou,
můj neznámý bratře, ty nade mnou
svou ochrannou vztahuješ peruť?
Ó posle ty, přišedší od prahu nebes,
jak sladko jest takto se tázat
a na novou odpověď čekat,
jež nové promlouvá extase bleskem,
ať vyvolána juž zmítanou perletí moře,
ať hukotem lesů, ať božským snem hudby,
soch vznešenou pósou, vzkypěním tanců,
neb úsměvnou milostí zraků
ve kráse živoucí věčného ženství – – – –!
Dne jednoho, když na konec zklamán
vší závratí krásné té illuse marné,
se nezadržitelně sřítím do sebe sama
a ležím rozdrcen na dně své duše, škubaje sebou
jak raněná zvěř ve smrtelných křečích
a bojím se otevřít oči, bych nezřel – – –
– – – bych nezřel, jak svět na mě se šklebí,
tu, božský ty posle, mě nezdolně za ruku bereš
a z illusí bohatě setkaný závoj,
jímž jsi mě vylákal z hmoty mrtvého klidu,
mi náhle snímáš s užaslých zraků
a srdce mé necháváš píti z nicoty tůní – – –
6
V slz horkých přívalu a v lítosti ždání
mně potom se vrací pozvolna vědomí opět
a očištěn pádem a pláčem jarním jak deštěm
svět znovu počínám zříti
zas v novém rozbřesku světel, tónů a barev
co hymnus ku poctě Ducha,
jenž Tebe, ó, genie, vyslal, –
7
KOUZLO PERLETI.
Z tvé mléčné bělosti hra duhy prokmitá
jak proměnlivý sen, z něhož kdes v šíru moří
kýs homérický bůh pozvolna procitá
a ještě zmámen jsa, zrak obrací vstříc zoři.
Jen v ticha hlubinách, kde ležíc ulita
se sama do sebe vždy mlčelivá noří,
skvost může sploditi nymf touha ukrytá,
jenž tajemně tak plá a jako ze snů hoří.
To jiných světů zvěsť, v nichž naznačeno pouze,
co polovědomé jen irisuje v touze
vší fantastikou vod, jimž vládne němota.
O kouzlo perleti, jež ženskosti máš něhu,
kdo moh’ by divit se, že ve pěn bílém šlehu
zasvitla z tebe kdys Venuše nahota. –
8
NA BAKCHANTKU OZDOBENOU RÉVOU.
Tvé tělo půvabné, jež v rytmech tance zpívá,
co může zdobit víc než révy bujný plod,
se spirál úponků když na tvá prsa splývá,
jak chtěl by oslavit tvé nahé krásy hod?
Žár země stajený když pronik’ lodyhami,
do hroznu bobulí se proto snad jen vlil,
by v jejich plnosti rozžehnuv slunce plamy
na ňadrech Bakchantky svým hymnem promluvil.
Ba kouzlo tajemné, jak zdá se tomu chtělo,
by hrozen nalitý a krásné ženy tělo
společně splynuly v plastický ideál,
jenž Bakcha rozmachem by nad tuhnutím hmoty
v liniích jásavých a rozvášněné noty
svým ohněm rytmickým v tmu zemských stínů plál. –
9
SONET ROMANTICKÝ.
Jel rytíř v brnění kdys krajem pochmurným
a cestu v neznámo s mou vlastní skřížil cestou.
„Hoj, pane rytíři, rci, co je cílem tvým?
Zda jedeš za vlast v boj, či za nevěstou?“
A rytíř odvětil: „Jdu tobě v ústrety,
můj bludný poutníče a tazateli smělý;
mé dokud brnění neprotkneš kopím ty,
svou lásku nenajdeš svůj život celý.“
To pohněvalo mě, a meče máchnutím
jsem strh’ mu krunýř hned i pyšnou přílbici
odlesky zlatými na slunci hrající,
však k svému úžasu před sebou státi zřím
napolo v úsměvu, napolo plačící
svou dlouho hledanou milenku kající.
10
NÁVŠTĚVA MUSY.
Já snil, o Muso má, že opět přišla jsi ke mně
v úpravné nádheře koketní toalety,
když jsi se nechala ohlásit jemně
líbezným tušením a dvěma amorety;
jak dámu salonů, jež jiskří bravurně vtipem,
jsem zřel tě v touze své, jak pružnou tanečnici
svých žhavých pohledů rozmarným šípem
jen jako ze žertu lehounce metající;
však nežli dosnil jsem, ty v blesků klikatici
jsi přihnala se v ráz na divém oři hřmící
a jako Valkyra, když k Valhale se řítí
a milce odvléká za vlající jich kštici,
tys nejdřív zdrtila mou duši naivně snící,
bys hned ji zdvihla zas, kde oheň bohů svítí!
11
SONET.
Když bledé luny svit v sen mění hutnost věci
po tknutím kouzelným, chtěl šetrně bych svléci
Vás duše mlčící a v prohlubeň tu zřít,
kde ze dna vyvírá jak čistý pramen cit.
Neb vím, že hluboko tam pod vrstvami hříchu,
pod všemi pósami a přetvářkami smíchu
kov tónů nejčistších a nejsladších je skryt,
o jakých básníkům jen dovoleno snít.
Ó já Vás miluji, proud lásky tryská ze mně
a v barvách duhových se rozprašuje jemně,
když sobě pomyslím, že moh’ bych Vaším být,
však zda to pravda jen, co v stesku napadá mi,
že milovánu být nikomu nelze Vámi,
žeť naším osudem: se nikdy nesejít!
12
SPLNĚNÍ.
Zjev krásy nejčistší, o jakéms tajně snil,
když před tvým pohledem se náhle objevil
co sladká skutečnost, co líbezná tak žena,
jak nebes milostí by byla orosena,
tu náhle na dno až své chmurné duše zříš,
jsi mocným strachem jat, že snad ji znesvětíš
svým zrakem profanním, jejž do svatyně kněží
chtíč vede loupežný a touha po krádeži.
Tu skorem líto ti, že vešel v skutečnost
sen tajný duše tvé, on jiných světů host,
on, jenž moh’ věčným být, že klesl v času sféru,
by dříve než ty sám zhas’ v teskném hmoty šeru – –
13
ÚSMĚVNÉ OKAMŽIKY.
Bez příhod vzrušení mé šedé plyne žití
jak řeka váhavá kdes krajem severním,
kde mlha zastírá zář barev smutkem svým,
však přec též chvíle jsou, jež moji duši vznítí:
to krásné myšlenky mě rytmus občas chytí
a nese srdce mé výš mocným křídlem svým,
když jara vzrušení vstříc kouzlem líbezným
mi z poupat rozpuklých i pohledů žen svítí.
To chvíle jsou, kdy svět se na mě pousmívá
a nebe azurem se v moje smutky dívá;
pak opět hasne vše a mlhy kol jen plují.
V těch chvílích dojem mám, že slyším hlas, jenž zpívá:
Ač s tebou nekráčím, já přece existuji,
já, jež jsem štěstí tvé, tě z dálky pozdravuji. –
14
NAD VODOPÁDEM.
Ty řeko pomálápomalá kdys ve svém širém toku
jako bys váhala spět svojí vlnou v dál,
kdes vzala odvahu ke strašlivému skoku
přes hradby balvanů a rozervaných skal?
Zda sved’ tě orla vzlet, jenž svojich křídel vzmachem
se mocně povznesl nad vroucí pěny tvé,
jak by se posmíval, žes jata z hlubin strachem,
kde nyní tříštíc se tvé vodstvo divě řve?
Ty valné proudy tvé kdys lehkou mlhou byly
a v tvarech oblaků míjely nebes pláň;
zda jakés touhy snad ze stavu toho zbyly,
již nyní nutí tě si vzpomínati naň?
Či je to fatum tvé, jež ničím nelze změnit,
všem bradlům na vzdory vždy dolů tíhnout jen
a v burných peřejích svou těžkou hmotu pěnit,
ač tvého zrcadla o nebi mluví sen?
Já zrak svůj přivírám, bych ponořil se sluchem
ve přísnou nádheru té scény kouzelné,
má hruď se šíří, dme schvácena živlů duchem
a jásá srdce mé, jež k velkým zjevům lne;
a v žilách mojich krev, hle, bouřit počíná se
dle rytmu tvojich vln letících ve propast,
jak ze snů vzbuzena má bytost zachvívá se,
neb v sil tom zápase svou dávnou tuší vlast;
15
ba v divé bitvě vod cos příbuzného cítí
mé srdce vzrušené ze svojich nálad mdlých,
neb ono v propast též se neurčita řítí,
vždy když se vznésti chce do výšek azurných.
Ten mocný výkřik tvůj se stejně k výši nese
nad skalní útesy i mlh bělavý dým
jak srdce zalkání, když bolestí se třese
po křídel zlomení nad vlastním pádem svým;
neb srdce člověka to sžíralo se touhou
ze světa malého kams prchnout v modrou výš,
zkad události vše jsou episodou pouhou,
u níž se zrakem svým kdy sotva zastavíš,
ba chtělo ve vzletu svých lepších okamžiků
i tísni prostoru i času okovům
i echu uniknout všech vlastních svojich vzlyků,
by ulehčilo let všem nejčistším svým snům,
však hmoty zákonem jsouc jednou podmaněno
po smělém rozletu v ráz zřítilo se v důl
a co kdys v extasích jím směle bylo sněno,
to zvolna hutnělo v slz mojich trpkou sůl.
Ó živle zvučící vod dolů padajících,
jež žití bez konců jsou stálým obrazem,
sil těžce vášnivých i tužeb zpívajících
vším žitím člověka i nocí jeho snem,
16
tvůj pád tak slavný jest a bez naděje není,
že končin dostihneš, kde starý Oceán
tvé vody zkalené zas v čisté páry změní
pod slunce polibkem, jímž bývá celován,
ba možno nad to víc, že v par měnivých tvarech
až jako země dech zas povzneseš se výš,
ve příštích horoucích a rozechvěných jarech
ne chladnou vodou víc, však bleskem promluvíš!
17
SEN.
Ze slabých tušení, jež v koutech duše zrají,
to zprva nesměle se pozachvívá jen,
pak barev zákmity se šerem rozehrají
a z mlhy duše tvé se zvolna noří sen.
Však čeho sen, ó rci? Snad onoho sen blaha,
jež svitnout jedinkrát smí v tvého žití šeď,
jímž nebe samotné snad ve tvůj osud sahá
a na tvé toužení ti dává odpověď?
Či odlesk vzpomínky z dob vzníceného mládí,
či kouzla zůstatky, jež láska vydechla,
či touhy splnění, jež ku šílenství svádí,
by chvíle rozkošná zas v dál ti neprchla?
Či snad to pozdrav je, jímž Východ tajuplný
po stezkách mystických ti z dálky posílá
přes širé pevniny i vzdutých moří vlny,
by tebe dostihl co sladká vůně mdlá?
Ó raděj neptej se a nepátrej též ani,
rty svoje uzamkni a mlčelivým buď,
střez svoje otázky, své utlum horování
a ze sna rajského se nevčas neprobuď!
Neb ve tvém mlčení a ponoření v sebe
ve sladkou skutečnost snům pozvolna lze zrát,
však je-li prozradíš, pak skutečnosti nebe
v sen matný změní se a navždy zbledne snad. –
18
ČTVERO SONETŮ O ECHU.
OTÁZKA.
Skal kdysi uprostřed jsem stanul v zadumání
a ze snů mimoděk jsem tiše prones’: „Ach..!“
Tu „ach“ to sedmkrát zaznělo z lesů, strání
jak snivý duchů sbor by zalkal ve skalách;
mě úzkost jala však a vzrůstala až v strach,
neb jako po špičkách šla myšlenka má za ní,
že v skal těch svatý klid já rušivě byl sáh’
a skryté božstvo kés že vzbudilo mé lkání;
neb lidé často juž bouř’ utlumené síly
svým slovem náhodným tak byli probudili
a tajů neznámých tak překročili práh.
Tož, skály, rcete mi, jež v němotě jste snily,
zda jste si pro svůj žal jen vzdech můj vypůjčily,
či byl to pustin duch, jenž zpět hodil mé: „Ach?“
19
ODPOVĚĎ.
Na svoje nesmělé a tiché zavolání
já ještě tišeji jak byl bych slyšel znít:
Jsem tvého hlasu stín, tvých smutků zhasínání,
jsem vydechnutý zvuk, jenž vyznít má a mřít.
Než rozplynu se v nic po vzduchu modré pláni,
já s tebou, tvůrcem svým, se chci jen rozloučit
a blednoucí jak sen matného vzpomínání
ve zapomnění tmu se marně zdráhá jít,
tak stejně slábnoucí a vychvěné mé znění
v pozdravu diskretním a plném roztoužení
se spěchá naposled zachytit ve skalách.
Část tebe sama jsem, jež na sebe se dívá
a v mření ozvuků svůj sladký smutek skrývá,
jsem zvolna, nerado se loučící tvé: „Ach!“
20
INTERMEZZO.
Zde vše je citlivé jak v říši duchů
a sedmkrát se vrátí k sluchu
co jednou díš a plným tónem zazpívá,
co sen tvůj halil ve předtuchu.
Ba illuse zde dvojnásobně mámivá –
hned vtělí se, jak touha zakývá;
co řek’ jsi hlasitěj než v duchu,
hned život v mrtvé hmotě rozchvívá.
Tož jestli zvířený tvé duše cit
hráz mlčení se slovem snaží prolomit,
ty na velké buď věci připraven,
neb nevýslovný cit tvůj vysloven
pak echem stonásobným bude znít,
žes neváhal jej světu prozradit. –
21
FlNALE.
Tak stačí někdy povzdechnout si jen
a vzdech ten zjevům novou tvářnost dává:
hned Narcissem se všední člověk stává
a vlastní zjev nazírá opojen.
Ve všednosti a nudě prošlý den
tu duchů neznámých ozáří sláva,
se slovem tvým si echo pozahrává
a se srdcem tvým zahrává si sen,
a duchů svět, jenž v zjevech stajen dřímá,
je tobě blíž, ba juž tě obejímá,
v tvou vniká myšlenku i ve tvůj cit
a ihned novou touhu v tobě budí:
vzbouzeti echo ve spřízněné hrudi,
sám ozvěnou však vyšších světů být. –
22
MRTVÝM VYŠEHRADU.
Vy tiše ležící zde pod příkrovem země,
jichž pro vždy zledověl ret hrobu tajemstvím,
vy přísně mlčící, ó prosím, mluvte ke mně
svým vzletem nadšeným i velkým smutkem svým!
Mé srdce v úzkosti před hrůzou zkamenění
mě k hrobům přivedlo, bych zkoumal vánků dech
a bych v něm postřehl snů vašich něžné chvění
po rovech bloudící, po stromech, po květech.
Hle s vaším osudem můj vlastní osud spojen
mně často zdá se být kýms kouzlem záhadným,
neb duch váš jako můj vždy prahl neukojen,
po všem jsa roztoužen, ač v hloubi zhrdal vším!
Ač slovo nejvyšší se na rtech vašich chvělo,
přec nebyl jeho taj zde vámi vysloven,
neb srdce básníků jen napovědět smělo,
čím hořel jeho vzlet, čím zmíral jeho sen.
Ó mluvte ke mně řečí bludných mraků,
jež k moři táhnou nebem v dál,
ó mluvte ke mně ohněm polních máků,
jichž purpur mezi žitem vzplál,
ó mluvte ke mně růží vonným dechem,
jež kvetou z vašich prchlých jar,
a ze skal mluvte tajuplným echem
v mých rozvaděným tužeb svár,
23
ó mluvte ke mně mluvou šerých věků,
v nichž matné vidiny se potácí
těch světlých, dávno odešedších reků,
jichž zjevy ve snech se jen navrací,
ó mluvte láskou mrtvých lidí ke mně,
tou vášní smrtí čištěnou,
z níž všechen rmut již pohltila země
a nechala jen touhu bolem svěcenou,
ó mluvte ke mně mocnou Ducha řečí
v symbolech vážných královských,
před nimiž člověk zdrcen klečí,
pláč pro vždy odkládá i smích,
však mlčet-li k vší mojí touze chcete,
pak mlčte velikým tím mlčením,
z nějž lotos čistoty a lásky kvete
co nedostupná sláva nade vším!
My často k poháru již sáhli nečistému,
když vínem Olympských jsme nemohli se spít
a duchu nízkému jsme sloužili a zlému,
když dáno nebylo nám lásku bohyň vzít,
však na těch místech zde, kde předkové kdys dávní
svých mrtvých památky při ohních vzývali,
kde žreci proročtí i mythů reci slavní
na otců kurhanech své věštby zpívali,
24
po prchlých staletích zas zapalme své duše
a navzdor rozumu, jenž nás byl zotročil,
šíp tužeb horoucích v svých vůlí vložme kuše
a v modro azuru je vystřelme co v cíl!
25
MYTHUS.
Ze snění těžkého se probudila skála
a zašeptala cos v hučící řeky proud
a řeka pomalá, jež skálu omývala,
dál větrům řekla to, jež počly v lesy dout;
tu lesy mlčící vášnivá touha jala
ta slova záhadná skal chmurných uhodnout
a pověst zrozená v šíř lesy probíhala
a tajem plnila kde jaký pustin kout;
a lidé u ohnišť se začli nořit v snění
a ze skal mlčení a lesů rozšumění
číst bohů počali tam zahalený vzkaz – – –
Ó doby zaniklé ve dávných legend šeři,
kdy člověk rozuměl čím vítr šumí v keři,
čím mlčí chmura skal, čím řeky mluví hlas – – – –!
26
ODCHOD PĚVCŮ
Za časů chmurných bojů a válek
vzdorem svých vášní když člověk byl vzplál,
na cestu dlouhou do modrých dálek
sbor vůdčích duchů se na pochod dal.
Všechno co měli zavřeno v duši,
strunami nechali vzlétnouti ven,
lidem by bědným, osud jež kruší,
zlehčili život a zkrásnili sen.
Úkol byl dohrán, skončeny zpěvy,
vlasť jejich dávná je volala zpět:
Vraťte„Vraťte se, vraťte, světlé vy zjevy,
skončete bludný váš po světě let!
Nadarmo lidem pěli jste z hloubi,
nadarmo v krásu svůj měnili bol,
s podlostí násilí všude se snoubí,
hrůza se řítí od pólu v pól;
za vaše písně, perutí vzmachy
posměchu bláto vám metají vstříc,
lepších všech vznětů stín jenom plachý
zahání zpupně jich nestoudná líc.
Nejsou vás hodni synové země
pro něž jste rozchvěli vlákna svých strun,
synové prachu hledící temně
ve svatá tajemství nebeských run.
27
V snů vašich kráse cynickou rukou
hrabal se kde jaký profáníprofánní rob,
se zpěvem božským dobytým mukou
odleťte, odleťte do jiných dob!“
Stanuli na mžik v počaté pouti,
naposled pohlédli v mizící svět,
dobra kde všechny sloupy se hroutí,
naposled písní jich zachvěl se ret:
„Synové drazí, na dlouhé časy
odejít káže nám osudu kyn,
nechat vás v zmatcích bez léku krásy
zajaté v chaosu zákeřný stín.
Jednou snad přece po dlouhých letech
nesmělá vzpomínka ozve se zas
ve vašich vnucích, ve vašich dětech
na dávných rapsódů pějící hlas;
jednou snad přece nesmělé přání
zvlní vám náhle zas vychladlou hruď,
synové drazí, přemilovaní
v budoucnu zpěv náš ó vzbudiž vás, vzbuď!“
Tak děli pěvci a ještě jednou
pohlédli nazpět v drahý svůj kraj,
myšlenek božských hvězdy kde blednou
na cestě zpáteční v rodný svůj ráj
28
a ještě jednou vydechly v touze
v klidného azuru posvátný mír,
do vzdušných výšin vyzněly dlouze
poslední akkordy mlknoucích lyr.
29
ZA PRCHLÝM MLÁDÍM
O prchlý půvabe! Bez hranic svět byl celý,
za vším, co vnímal jsi, ach, v nekonečnou dál
pln sladkých tajemství se obzor prostíral
a kouzlem předtuchy se všechny city chvěly;
ve vlahou vůni snů vzdor duše roztál smělý,
zrak dívčí ponejprv když na tebe se smál,
ty lehce zpíval jsi, tys’ jasně miloval
a nebyl’s poděšen, když hlasy hodin zněly.
Co’s přijal od koho, ty’s v písni nazpět dal
a stejně na růže i bledé asfodely
nevinným pohledem jsi vždy se usmíval
a zahrad uprostřed i prostřed holých skal
vždy ve sluch opojné ti sliby žití zněly,
jež sliby zůstaly, ó žal, ó žal!
30
PODZIMNÍ
Zas vzešel den, kdy smutku krása
pod mlhy závojem se zasnubuje
a jara milenka kdy prostovlasá
šeď pavučin do kadeří svých snuje;
ze strnišť větry vanou
a praví: „Na shledanou!“
Však par skrz lehké zašeření
žluť listí, modro hroznů prosvitává
a měnivá jak touha šerem snění
zpod mlhy zpívá pozdních barev sláva;
ze křovin šípky planou
a praví: „Na shledanou!“
Tu duše tvá se zamyšlena dívá,
jak jeseň fantastikou barev hýří,
a smutně, truchlivě se pousmívá
zříc pampelišek letět kolem chmýří
a její rty se chvíce
zašeptnou: „Nikdy více!“
***
Kdys dříve jiným citem rozezněla
mé srdce jeseň kouzlaplných smutků,
má duše lehkým křídlem spěla
od touhy k snu, od skutku k skutku;
vše božsky lehké bylo:
„Však vrátí se, co bylo!“
31
Co lehké bylo kdys, teď osudné je;
můj každý krok vstříc tajemství mě šine
a píseň výstražnou mi podzim pěje,
však srdce mé, jež dále touhou hyne,
to mluvě zvadlých snětí,
ach, nechce rozuměti!
Než marný žal! Tvá dnešní melodie
se nezrodila z jitřních růží vzplání,
jichž první úsměv první rosu pije,
však zrodila se z krásy umírání,
když tvoje rty se chvíce
zašeptly: „Nikdy více!“
A z hnutí všech a znících tónů,
tvá jimiž duše kdy se chvěla,
ta dnešní píseň podzimu a skonu
jak empyraea slib mi pozazněla,
neb z truchlivosti její
andělé touhy pějí;
v ní chmurné hmoty mojí tíha mizí
jak šedý mráček na azuru
a duše mé sen očištěný, ryzí
se nesen citem zvolna vznáší vzhůru,
kam všichni snové spějí,
jež sny se zváti smějí. –
32
NOKTURNO.
Kdys bývalo, že jsi se často omeškal
za sladce vonných letních večerů,
stíhaje hvězdných třpytů hru,
a s rozkoší vzduch vlahé noci ssál
a tichým byl’s a slova nemluvil
a ve chvílích těch dvojnásobně žil,
neb všechny krásy, jež jsi střádal v hlubinách,
ty ve dne zastrašeny všedností,
jež na každé se kráse mstí,
oživly v noci modrých temnotách
a píseň kouzelnou ti zapěly,
až spící touhy tvé se zachvěly.
A byla noc a bylo ticho kol a kol,
jen jako ze sna stromů ve větvích
lehounký vánek slabě vzdych’
a v pažitu se rozkolébal stvol.
Tu bylo sladko dýchat, sladko žít,
s myšlenkou v plný souzvuk splynul cit.
Tu náhle vážně jako z bytí dna
kovový úder s věže zněl
a rostl, rostl, slavnostněl
jak velká slova záhadná
a vyzníval pak pozvolna
do noci ticha, bezedna.
33
Stín tvary zahalil v svůj šat
a v duši tvoji plnou snů
a vzpomínek a prchlých dnů
klid šira zapomnění pad.’pad’.
A byla noc a ticho bylo kol a kol,
list stromu nehnul se ni trávy stvol.
34
IMPROVISACE.
Mně zdá se, že jsem žil již staletí
a na své mládí dávno uprchlé
jak na báji se rozpomínám mdle
v života svého smutném podletí
a kýsi záhadný a divný stín
jak mátoha se žene duší mou,
zápasí s mlhou, vzpomínkou
a padá, padá zvolna do hlubin.
Však v hlubinách se ještě cosi hne,
cos vzedme se, zatouží znovu výš’
a ztichneš-li, tu náhle uslyšíš
zvolání hlubin oněch vzrušené:
„Ó snivá oblaka, jež jdete v dál
v azurnou nicotu co v sladký cíl,
illusi zjevte mi, pro níž jsem žil
a jméno krásy již jsem miloval,
podstatu tajnou věčné touhy mé,
již nikdy nebylo lze vyhovět
ať přijímal neb odmítal ji svět
v své závisti a pýše zhrdavé,
(neb i když přikýv mému nadšení
nesešel se rtů jeho úsměv přec,
že sám a smutným bude na konec,
kdo přilišpříliš toužívá a příliš sní)!
35
Vy však, ó mraky v dálku plující,
jste povždy byly mými přáteli
a často ve vás mnohý smutek zlý
se rozplynul jak píseň nyjící.
Tož pozdravena buďte oblaka
tím hlasem, v hlubinách jenž doznívá,
než zmlkne ještě jednou zazpívá
a nejkrásněji zní, když lká!“
Tak končil hlas, vzpomínky bledly víc
a celý minulosti mojí sen,
co z jitřních mlh se nový rodil den
a svěží vánek hrál v korunách borovic.
36
V DOBĚ BOJŮ.
Je krásné, směti s duchy zápasiti,
a krásný dvojnásob je zápas ten,
když hvězda naděje nám svítí,
že vítězství nám vzejde den.
Však jsou též za bezhvězdných nocí boje,
kdy nevíš přítel kde, kde nepřítel,
kdy zasáhnouti jiného můž rána tvoje,
nežli sis přál, nežli jsi chtěl;
a často se též bojovníkům stává,
že večer mní se být již vítězi,
však jitro změní vše a zbledne sláva,
když na svých pažích spatří řetězy
těch záludných a lstivých duchů,
v snu blahém již nás spoutali,
kdy klamných rájů ve předtuchu
jsme v illusi své stoupali.
Však jestli kdy my fantasií svojí
jsme zapředli se na okamžik v blud
a na čas podlehli snad i v tom boji,
na šíji jařma tíž, v svém srdci trud,
přec ani v nejtajnějším koutku nitra
zář nezradíme svaté hvězdy té
nám slibující krasší úsvit jitra,
jež má nás slavné zřít neb pobité. –
37
SLOKY.
Z hor dalekých jak kdos by volal na mě,
z vod hlubokých jak kdos by vztáhnul rámě,
jak vůně mrak by v duši moji lehl,
ba jak by plamen po mém srdci šlehl
tvůj po měmně přešel zjev
a zvířil touhy mé a pobouřil mou krev.
Tu smysly mé, jež dlouho byly snily,
se vzepjaly a vášní zašílily
a strach i naděj’, odevzdání
a bol i lest i milování
ve divou spletly změť,
kde tisíc otázek a žádná odpověď.
Ty otázky duch tehdy srdci dával
a na odvět jak soudce očekával,
však srdce ach! nemohlo promluviti
a silněj počalo jen bíti
jak lepem zrychleným
by chtělo zvětšit vzlet či pád – ach zda to vím?
38
NA ROZHRANÍ DOB.
Když přiblíží se v žití ona chvíle,
kdy na rozhraní dob se cítíš stát,
tu náhle obrazy dnů prchlých milé
se počnou před tvým zrakem otvírat
jak sladká krajina, jež zastřena je
tvých nadějí a tužeb závojem,
kde všechna pohoří a řeky, háje
jsou posvěceny minulosti snem.
Van věcí neznámých kol tebe věje,
když k novým obzorům zrak zvedneš svůj,
a rozdvojena touha tvá se chvěje,
ty kráčíš již, však cosi volá: „Stůj!
O, ještě jednou k nám se obrať zpátky,
svůj zadrž chtivý do neznáma let,
je dlouhé toužení, je život krátký,
ó, stůj, ó, ještě jednou, naposled!“
Tu chtěl bys se již dojat cestou dáti
k vzpomínek svatým místům zpět,
však vítr záhadný již tebe chvátí
a v stranu opačnou tvůj zvrací let.
Tam nová horstva, hle, a nové kraje
již před tebou se šeří v modrou dál,
kde plnější plod v stromů větvích zraje
a šumněj’ letí řeky podél skal,
39
skutečnost vábněji kde tobě kyne,
než ve snech mládí zdálo se ti snad;
Siréna zpívá, chvíle tvoje plyne,
tož vpřed a nemysli už na návrat!
Však jednou později se opět vrátí
dob minulých to divné kouzlo zas,
van jich ti z neznáma vstříc bude váti,
z mhy zapomnění zazní jejich hlas
a lidé zdiveni se budou ptáti,
proč náhle opouštíš jich družný kruh,
až krokem nezvratným se budeš bráti
do samoty, kam zapudí tě Duch.
40
MUSE.
Ty, na mžik jen tvář svoji božskou
kdys mdlému poutníku zjevíš,
by pohrdl skepse své zhýčkanou stvůrou
a na chvíli třeba jen poznal co nebe.
On byť i jen parasit velkosti malý,
však milostí jednoho pohledu Tvého
hned zasvěcencem krásy se stává,
jsa na vždy poraněn po Tobě steskem.
A podlé nechť přijdou později chvíle,
kdy hotov je hrdost svou prodat
za plebejců klamně zlacenou rozkoš,
přec nikdy více již v celém svém žití
se osudného nezbaví daru,
jejž Ty’s mu svým pohledem dala. –
41
OBSAH:
Rhapsodie dobrému géniu krásy5
Kouzlo perleti8
Na Bakchantku ozdobenou révou9
Sonet romantický10
Návštěva Musy11
Sonet12
Splnění13
Úsměvné okamžiky14
Nad vodopádem15
Sen18
Čtvero sonetů v echu
Otázka19
Odpověď20
Intermezzo21
Finale22
Mrtvým Vyšehradu23
Mythus26
Odchod pěvců27
Za prchlým mládím30
Podzimní31
Nokturno33
Improvisace35
V době bojů37
Sloky38
Na rozhraní dob39
Muse41
E: jf; 2005
[43]