IMPROVISACE.

IMPROVISACE.
Mně zdá se, že jsem žil již staletí a na své mládí dávno uprchlé jak na báji se rozpomínám mdle v života svého smutném podletí a kýsi záhadný a divný stín jak mátoha se žene duší mou, zápasí s mlhou, vzpomínkou a padá, padá zvolna do hlubin. Však v hlubinách se ještě cosi hne, cos vzedme se, zatouží znovu výš’ a ztichneš-li, tu náhle uslyšíš zvolání hlubin oněch vzrušené: „Ó snivá oblaka, jež jdete v dál v azurnou nicotu co v sladký cíl, illusi zjevte mi, pro níž jsem žil a jméno krásy již jsem miloval, podstatu tajnou věčné touhy mé, již nikdy nebylo lze vyhovět ať přijímal neb odmítal ji svět v své závisti a pýše zhrdavé, (neb i když přikýv mému nadšení nesešel se rtů jeho úsměv přec, že sám a smutným bude na konec, kdo přilišpříliš toužívá a příliš sní)! 35 Vy však, ó mraky v dálku plující, jste povždy byly mými přáteli a často ve vás mnohý smutek zlý se rozplynul jak píseň nyjící. Tož pozdravena buďte oblaka tím hlasem, v hlubinách jenž doznívá, než zmlkne ještě jednou zazpívá a nejkrásněji zní, když lká!“ Tak končil hlas, vzpomínky bledly víc a celý minulosti mojí sen, co z jitřních mlh se nový rodil den a svěží vánek hrál v korunách borovic. 36