RHAPSODIE DOBRÉMU GENIU KRÁSY.
Ty, genie světlý, jenž provázíš žitím
po cestách rovných i bludných mé kroky
a v srdce mé, sám nezřen, se díváš,
můj genie dobrý, ó, rci mi:
Když ze soch výmluvných mlčením slavným
cos splývá pozvolna do mojí duše
a nepohnutelného božství obraz tam vzbouzí,
v němž minulé dění se jako v krystaly sráží,
ó, genie božský, zda ten, jenž ve chvílích těchto
mým rozlévá nitrem majestát dumy,
ó, rci mi, zda tys to?
Hru barev pestrou, chycenou v skvrnách
a liniích jak břečťan se pnoucích
po obdivuhodném plátně, jehož jméno je obraz,
když vnímám svým okem,
zkad dále chodbami nervů
sen dávno zemřelých mistrů mi do duše vniká
a srdce mé posvátnou náladou jato se tiší,
ó genie strážce, zda tys to,
jenž snů a vzpomínek a tužeb mých hnutí
ve ladné souzvuky řadíš
a prolínáš celou mou bytost rozkoší krásy?
A jako nebes pozemský odlesk
když hudby se rozezní akordy vzdušné,
té hudby, která se neptá, zda hotov jsem letět,
však schvátí mě rázem a unáší k výškám,
jak Ganymeda Zevův kdys orel,
ó, genie svatý, letíš ty se mnou?
5
A nahých údů změť, hlav, paží a boků
když bouřit zřím v rytmickém tanci
jak hymnus ze země zrozených tužeb,
a nižších prost chtíčů
se nechávám strhnout
tou němých citů vášnivou mluvou,
můj neznámý bratře, ty nade mnou
svou ochrannou vztahuješ peruť?
Ó posle ty, přišedší od prahu nebes,
jak sladko jest takto se tázat
a na novou odpověď čekat,
jež nové promlouvá extase bleskem,
ať vyvolána juž zmítanou perletí moře,
ať hukotem lesů, ať božským snem hudby,
soch vznešenou pósou, vzkypěním tanců,
neb úsměvnou milostí zraků
ve kráse živoucí věčného ženství – – – –!
Dne jednoho, když na konec zklamán
vší závratí krásné té illuse marné,
se nezadržitelně sřítím do sebe sama
a ležím rozdrcen na dně své duše, škubaje sebou
jak raněná zvěř ve smrtelných křečích
a bojím se otevřít oči, bych nezřel – – –
– – – bych nezřel, jak svět na mě se šklebí,
tu, božský ty posle, mě nezdolně za ruku bereš
a z illusí bohatě setkaný závoj,
jímž jsi mě vylákal z hmoty mrtvého klidu,
mi náhle snímáš s užaslých zraků
a srdce mé necháváš píti z nicoty tůní – – –
6
V slz horkých přívalu a v lítosti ždání
mně potom se vrací pozvolna vědomí opět
a očištěn pádem a pláčem jarním jak deštěm
svět znovu počínám zříti
zas v novém rozbřesku světel, tónů a barev
co hymnus ku poctě Ducha,
jenž Tebe, ó, genie, vyslal, –
7