SEN.

Bohuslav Knoesl

SEN.
Ze slabých tušení, jež v koutech duše zrají, to zprva nesměle se pozachvívá jen, pak barev zákmity se šerem rozehrají a z mlhy duše tvé se zvolna noří sen. Však čeho sen, ó rci? Snad onoho sen blaha, jež svitnout jedinkrát smí v tvého žití šeď, jímž nebe samotné snad ve tvůj osud sahá a na tvé toužení ti dává odpověď? Či odlesk vzpomínky z dob vzníceného mládí, či kouzla zůstatky, jež láska vydechla, či touhy splnění, jež ku šílenství svádí, by chvíle rozkošná zas v dál ti neprchla? Či snad to pozdrav je, jímž Východ tajuplný po stezkách mystických ti z dálky posílá přes širé pevniny i vzdutých moří vlny, by tebe dostihl co sladká vůně mdlá? Ó raděj neptej se a nepátrej též ani, rty svoje uzamkni a mlčelivým buď, střez svoje otázky, své utlum horování a ze sna rajského se nevčas neprobuď! Neb ve tvém mlčení a ponoření v sebe ve sladkou skutečnost snům pozvolna lze zrát, však je-li prozradíš, pak skutečnosti nebe v sen matný změní se a navždy zbledne snad. – 18