ODCHOD PĚVCŮ
Za časů chmurných bojů a válek
vzdorem svých vášní když člověk byl vzplál,
na cestu dlouhou do modrých dálek
sbor vůdčích duchů se na pochod dal.
Všechno co měli zavřeno v duši,
strunami nechali vzlétnouti ven,
lidem by bědným, osud jež kruší,
zlehčili život a zkrásnili sen.
Úkol byl dohrán, skončeny zpěvy,
vlasť jejich dávná je volala zpět:
Vraťte„Vraťte se, vraťte, světlé vy zjevy,
skončete bludný váš po světě let!
Nadarmo lidem pěli jste z hloubi,
nadarmo v krásu svůj měnili bol,
s podlostí násilí všude se snoubí,
hrůza se řítí od pólu v pól;
za vaše písně, perutí vzmachy
posměchu bláto vám metají vstříc,
lepších všech vznětů stín jenom plachý
zahání zpupně jich nestoudná líc.
Nejsou vás hodni synové země
pro něž jste rozchvěli vlákna svých strun,
synové prachu hledící temně
ve svatá tajemství nebeských run.
27
V snů vašich kráse cynickou rukou
hrabal se kde jaký profáníprofánní rob,
se zpěvem božským dobytým mukou
odleťte, odleťte do jiných dob!“
Stanuli na mžik v počaté pouti,
naposled pohlédli v mizící svět,
dobra kde všechny sloupy se hroutí,
naposled písní jich zachvěl se ret:
„Synové drazí, na dlouhé časy
odejít káže nám osudu kyn,
nechat vás v zmatcích bez léku krásy
zajaté v chaosu zákeřný stín.
Jednou snad přece po dlouhých letech
nesmělá vzpomínka ozve se zas
ve vašich vnucích, ve vašich dětech
na dávných rapsódů pějící hlas;
jednou snad přece nesmělé přání
zvlní vám náhle zas vychladlou hruď,
synové drazí, přemilovaní
v budoucnu zpěv náš ó vzbudiž vás, vzbuď!“
Tak děli pěvci a ještě jednou
pohlédli nazpět v drahý svůj kraj,
myšlenek božských hvězdy kde blednou
na cestě zpáteční v rodný svůj ráj
28
a ještě jednou vydechly v touze
v klidného azuru posvátný mír,
do vzdušných výšin vyzněly dlouze
poslední akkordy mlknoucích lyr.
29