NOKTURNO.

Bohuslav Knoesl

NOKTURNO.
Kdys bývalo, že jsi se často omeškal za sladce vonných letních večerů, stíhaje hvězdných třpytů hru, a s rozkoší vzduch vlahé noci ssál a tichým byl’s a slova nemluvil a ve chvílích těch dvojnásobně žil, neb všechny krásy, jež jsi střádal v hlubinách, ty ve dne zastrašeny všedností, jež na každé se kráse mstí, oživly v noci modrých temnotách a píseň kouzelnou ti zapěly, až spící touhy tvé se zachvěly. A byla noc a bylo ticho kol a kol, jen jako ze sna stromů ve větvích lehounký vánek slabě vzdych’ a v pažitu se rozkolébal stvol. Tu bylo sladko dýchat, sladko žít, s myšlenkou v plný souzvuk splynul cit. Tu náhle vážně jako z bytí dna kovový úder s věže zněl a rostl, rostl, slavnostněl jak velká slova záhadná a vyzníval pak pozvolna do noci ticha, bezedna. 33 Stín tvary zahalil v svůj šat a v duši tvoji plnou snů a vzpomínek a prchlých dnů klid šira zapomnění pad.’pad’. A byla noc a ticho bylo kol a kol, list stromu nehnul se ni trávy stvol. 34