NAD VODOPÁDEM.
Ty řeko pomálápomalá kdys ve svém širém toku
jako bys váhala spět svojí vlnou v dál,
kdes vzala odvahu ke strašlivému skoku
přes hradby balvanů a rozervaných skal?
Zda sved’ tě orla vzlet, jenž svojich křídel vzmachem
se mocně povznesl nad vroucí pěny tvé,
jak by se posmíval, žes jata z hlubin strachem,
kde nyní tříštíc se tvé vodstvo divě řve?
Ty valné proudy tvé kdys lehkou mlhou byly
a v tvarech oblaků míjely nebes pláň;
zda jakés touhy snad ze stavu toho zbyly,
již nyní nutí tě si vzpomínati naň?
Či je to fatum tvé, jež ničím nelze změnit,
všem bradlům na vzdory vždy dolů tíhnout jen
a v burných peřejích svou těžkou hmotu pěnit,
ač tvého zrcadla o nebi mluví sen?
Já zrak svůj přivírám, bych ponořil se sluchem
ve přísnou nádheru té scény kouzelné,
má hruď se šíří, dme schvácena živlů duchem
a jásá srdce mé, jež k velkým zjevům lne;
a v žilách mojich krev, hle, bouřit počíná se
dle rytmu tvojich vln letících ve propast,
jak ze snů vzbuzena má bytost zachvívá se,
neb v sil tom zápase svou dávnou tuší vlast;
15
ba v divé bitvě vod cos příbuzného cítí
mé srdce vzrušené ze svojich nálad mdlých,
neb ono v propast též se neurčita řítí,
vždy když se vznésti chce do výšek azurných.
Ten mocný výkřik tvůj se stejně k výši nese
nad skalní útesy i mlh bělavý dým
jak srdce zalkání, když bolestí se třese
po křídel zlomení nad vlastním pádem svým;
neb srdce člověka to sžíralo se touhou
ze světa malého kams prchnout v modrou výš,
zkad události vše jsou episodou pouhou,
u níž se zrakem svým kdy sotva zastavíš,
ba chtělo ve vzletu svých lepších okamžiků
i tísni prostoru i času okovům
i echu uniknout všech vlastních svojich vzlyků,
by ulehčilo let všem nejčistším svým snům,
však hmoty zákonem jsouc jednou podmaněno
po smělém rozletu v ráz zřítilo se v důl
a co kdys v extasích jím směle bylo sněno,
to zvolna hutnělo v slz mojich trpkou sůl.
Ó živle zvučící vod dolů padajících,
jež žití bez konců jsou stálým obrazem,
sil těžce vášnivých i tužeb zpívajících
vším žitím člověka i nocí jeho snem,
16
tvůj pád tak slavný jest a bez naděje není,
že končin dostihneš, kde starý Oceán
tvé vody zkalené zas v čisté páry změní
pod slunce polibkem, jímž bývá celován,
ba možno nad to víc, že v par měnivých tvarech
až jako země dech zas povzneseš se výš,
ve příštích horoucích a rozechvěných jarech
ne chladnou vodou víc, však bleskem promluvíš!
17