NA ROZHRANÍ DOB.

NA ROZHRANÍ DOB.
Když přiblíží se v žití ona chvíle, kdy na rozhraní dob se cítíš stát, tu náhle obrazy dnů prchlých milé se počnou před tvým zrakem otvírat jak sladká krajina, jež zastřena je tvých nadějí a tužeb závojem, kde všechna pohoří a řeky, háje jsou posvěceny minulosti snem. Van věcí neznámých kol tebe věje, když k novým obzorům zrak zvedneš svůj, a rozdvojena touha tvá se chvěje, ty kráčíš již, však cosi volá: „Stůj! O, ještě jednou k nám se obrať zpátky, svůj zadrž chtivý do neznáma let, je dlouhé toužení, je život krátký, ó, stůj, ó, ještě jednou, naposled!“ Tu chtěl bys se již dojat cestou dáti k vzpomínek svatým místům zpět, však vítr záhadný již tebe chvátí a v stranu opačnou tvůj zvrací let. Tam nová horstva, hle, a nové kraje již před tebou se šeří v modrou dál, kde plnější plod v stromů větvích zraje a šumněj’ letí řeky podél skal, 39 skutečnost vábněji kde tobě kyne, než ve snech mládí zdálo se ti snad; Siréna zpívá, chvíle tvoje plyne, tož vpřed a nemysli už na návrat! Však jednou později se opět vrátí dob minulých to divné kouzlo zas, van jich ti z neznáma vstříc bude váti, z mhy zapomnění zazní jejich hlas a lidé zdiveni se budou ptáti, proč náhle opouštíš jich družný kruh, až krokem nezvratným se budeš bráti do samoty, kam zapudí tě Duch. 40