MRTVÝM VYŠEHRADU.
Vy tiše ležící zde pod příkrovem země,
jichž pro vždy zledověl ret hrobu tajemstvím,
vy přísně mlčící, ó prosím, mluvte ke mně
svým vzletem nadšeným i velkým smutkem svým!
Mé srdce v úzkosti před hrůzou zkamenění
mě k hrobům přivedlo, bych zkoumal vánků dech
a bych v něm postřehl snů vašich něžné chvění
po rovech bloudící, po stromech, po květech.
Hle s vaším osudem můj vlastní osud spojen
mně často zdá se být kýms kouzlem záhadným,
neb duch váš jako můj vždy prahl neukojen,
po všem jsa roztoužen, ač v hloubi zhrdal vším!
Ač slovo nejvyšší se na rtech vašich chvělo,
přec nebyl jeho taj zde vámi vysloven,
neb srdce básníků jen napovědět smělo,
čím hořel jeho vzlet, čím zmíral jeho sen.
Ó mluvte ke mně řečí bludných mraků,
jež k moři táhnou nebem v dál,
ó mluvte ke mně ohněm polních máků,
jichž purpur mezi žitem vzplál,
ó mluvte ke mně růží vonným dechem,
jež kvetou z vašich prchlých jar,
a ze skal mluvte tajuplným echem
v mých rozvaděným tužeb svár,
23
ó mluvte ke mně mluvou šerých věků,
v nichž matné vidiny se potácí
těch světlých, dávno odešedších reků,
jichž zjevy ve snech se jen navrací,
ó mluvte láskou mrtvých lidí ke mně,
tou vášní smrtí čištěnou,
z níž všechen rmut již pohltila země
a nechala jen touhu bolem svěcenou,
ó mluvte ke mně mocnou Ducha řečí
v symbolech vážných královských,
před nimiž člověk zdrcen klečí,
pláč pro vždy odkládá i smích,
však mlčet-li k vší mojí touze chcete,
pak mlčte velikým tím mlčením,
z nějž lotos čistoty a lásky kvete
co nedostupná sláva nade vším!
My často k poháru již sáhli nečistému,
když vínem Olympských jsme nemohli se spít
a duchu nízkému jsme sloužili a zlému,
když dáno nebylo nám lásku bohyň vzít,
však na těch místech zde, kde předkové kdys dávní
svých mrtvých památky při ohních vzývali,
kde žreci proročtí i mythů reci slavní
na otců kurhanech své věštby zpívali,
24
po prchlých staletích zas zapalme své duše
a navzdor rozumu, jenž nás byl zotročil,
šíp tužeb horoucích v svých vůlí vložme kuše
a v modro azuru je vystřelme co v cíl!
25