PODZIMNÍ

PODZIMNÍ
Zas vzešel den, kdy smutku krása pod mlhy závojem se zasnubuje a jara milenka kdy prostovlasá šeď pavučin do kadeří svých snuje; ze strnišť větry vanou a praví: „Na shledanou!“ Však par skrz lehké zašeření žluť listí, modro hroznů prosvitává a měnivá jak touha šerem snění zpod mlhy zpívá pozdních barev sláva; ze křovin šípky planou a praví: „Na shledanou!“ Tu duše tvá se zamyšlena dívá, jak jeseň fantastikou barev hýří, a smutně, truchlivě se pousmívá zříc pampelišek letět kolem chmýří a její rty se chvíce zašeptnou: „Nikdy více!“ ***
Kdys dříve jiným citem rozezněla mé srdce jeseň kouzlaplných smutků, má duše lehkým křídlem spěla od touhy k snu, od skutku k skutku; vše božsky lehké bylo: „Však vrátí se, co bylo!“ 31 Co lehké bylo kdys, teď osudné je; můj každý krok vstříc tajemství mě šine a píseň výstražnou mi podzim pěje, však srdce mé, jež dále touhou hyne, to mluvě zvadlých snětí, ach, nechce rozuměti! Než marný žal! Tvá dnešní melodie se nezrodila z jitřních růží vzplání, jichž první úsměv první rosu pije, však zrodila se z krásy umírání, když tvoje rty se chvíce zašeptly: „Nikdy více!“ A z hnutí všech a znících tónů, tvá jimiž duše kdy se chvěla, ta dnešní píseň podzimu a skonu jak empyraea slib mi pozazněla, neb z truchlivosti její andělé touhy pějí; v ní chmurné hmoty mojí tíha mizí jak šedý mráček na azuru a duše mé sen očištěný, ryzí se nesen citem zvolna vznáší vzhůru, kam všichni snové spějí, jež sny se zváti smějí. – 32