PODZIMNÍ
Zas vzešel den, kdy smutku krása
pod mlhy závojem se zasnubuje
a jara milenka kdy prostovlasá
šeď pavučin do kadeří svých snuje;
ze strnišť větry vanou
a praví: „Na shledanou!“
Však par skrz lehké zašeření
žluť listí, modro hroznů prosvitává
a měnivá jak touha šerem snění
zpod mlhy zpívá pozdních barev sláva;
ze křovin šípky planou
a praví: „Na shledanou!“
Tu duše tvá se zamyšlena dívá,
jak jeseň fantastikou barev hýří,
a smutně, truchlivě se pousmívá
zříc pampelišek letět kolem chmýří
a její rty se chvíce
zašeptnou: „Nikdy více!“
***
Kdys dříve jiným citem rozezněla
mé srdce jeseň kouzlaplných smutků,
má duše lehkým křídlem spěla
od touhy k snu, od skutku k skutku;
vše božsky lehké bylo:
„Však vrátí se, co bylo!“
31
Co lehké bylo kdys, teď osudné je;
můj každý krok vstříc tajemství mě šine
a píseň výstražnou mi podzim pěje,
však srdce mé, jež dále touhou hyne,
to mluvě zvadlých snětí,
ach, nechce rozuměti!
Než marný žal! Tvá dnešní melodie
se nezrodila z jitřních růží vzplání,
jichž první úsměv první rosu pije,
však zrodila se z krásy umírání,
když tvoje rty se chvíce
zašeptly: „Nikdy více!“
A z hnutí všech a znících tónů,
tvá jimiž duše kdy se chvěla,
ta dnešní píseň podzimu a skonu
jak empyraea slib mi pozazněla,
neb z truchlivosti její
andělé touhy pějí;
v ní chmurné hmoty mojí tíha mizí
jak šedý mráček na azuru
a duše mé sen očištěný, ryzí
se nesen citem zvolna vznáší vzhůru,
kam všichni snové spějí,
jež sny se zváti smějí. –
32