NA ROZHRANÍ DOB.
Když přiblíží se v žití ona chvíle,
kdy na rozhraní dob se cítíš stát,
tu náhle obrazy dnů prchlých milé
se počnou před tvým zrakem otvírat
jak sladká krajina, jež zastřena je
tvých nadějí a tužeb závojem,
kde všechna pohoří a řeky, háje
jsou posvěceny minulosti snem.
Van věcí neznámých kol tebe věje,
když k novým obzorům zrak zvedneš svůj,
a rozdvojena touha tvá se chvěje,
ty kráčíš již, však cosi volá: „Stůj!
O, ještě jednou k nám se obrať zpátky,
svůj zadrž chtivý do neznáma let,
je dlouhé toužení, je život krátký,
ó, stůj, ó, ještě jednou, naposled!“
Tu chtěl bys se již dojat cestou dáti
k vzpomínek svatým místům zpět,
však vítr záhadný již tebe chvátí
a v stranu opačnou tvůj zvrací let.
Tam nová horstva, hle, a nové kraje
již před tebou se šeří v modrou dál,
kde plnější plod v stromů větvích zraje
a šumněj’ letí řeky podél skal,
39
skutečnost vábněji kde tobě kyne,
než ve snech mládí zdálo se ti snad;
Siréna zpívá, chvíle tvoje plyne,
tož vpřed a nemysli už na návrat!
Však jednou později se opět vrátí
dob minulých to divné kouzlo zas,
van jich ti z neznáma vstříc bude váti,
z mhy zapomnění zazní jejich hlas
a lidé zdiveni se budou ptáti,
proč náhle opouštíš jich družný kruh,
až krokem nezvratným se budeš bráti
do samoty, kam zapudí tě Duch.
40