NA CITÁT Z GOETHA.
Ty chvíle záletná, jíž člověk omámen
se mezi zvířetem a bohem potácí,
kdy bouři myšlének pod čelem cítí vtřívřít
jak příbor mořských vln, jež k nebi útočí,
a oheň v srdci svém, jenž stačí pro vesmír,
ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!
Ty, která letmo jen mě raníc polibkem
mou smělost probouzíš, bych skokem jediným
v týl oři vrhl se, jenž pádí z neznáma,
mé štěstí, sláva má, můj úděl vteřiny
na polích věčnosti, kol jednou jedinkrát –
ó, jeho vlající se hřívy zachytit,
vše strhnout v náruč svou, číš vypít poznání!
Teď kdyby světice zde stála přede mnou,
k níž čistých tisíce se modlí oddaně,
já rázem bych ji sved, své ruky pokynem
vzdor davů zkrotil bych a v myšlének svých jho
je kouzlem upoutal, je před své modly vlek’,
své modly rozbil pak a sám se posadil
na jejich moci trůn tvou silou mohutný.
Ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!
17
Však pouze člověk jsem a chvíle vládne mi;
své snuji mátohy a ona prchá již,
ba ona jest již pryč, a jenom v daleku
ji zřím se ztráceti jak ptáka v oblacích,
a jenom touha má se za ní pozvedne
a zvolá nesměle a zvolá truchlivě:
„Ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!“
18