POHODA.
Jsou dnové tajemní v proudu lidského žití,
kdy směr tvého chtění se rázem obrátí,
jak někdy na moři vítr.
Co včera strmělo příkře skaliskem pustým,
dnes lučinou květů se pestří a vlní,
kam dohlédne zrak tvůj.
Tvé váhání věčné pojednou propukne v lásku
a nenávist zvolna v smíření taje
ve věčném rozmaru slunce.
Tu na své bolesti, na svoje raněné srdce,
na svého vlastního „já“ tajemné jádro
se zapomíná tak sladce
a žije se životem košatých stromů,
tu zurčením potoků duše si zpívá
a mlčením nocí se modlí.
35
Tu nicota Všeho hvězd vesmírem květe
a v snů tvých křišťálu kus věčnosti chycen,chycen
ti dovolí na dno zřít moří,
kde síla pravěků ve hmotě ztajena dřímá,
z níž rosteš i ty, zrcadla citlivá plocha,
jejíž pyšné jméno jest: „Člověk!“
36