Hymnus Fantomu.
Ty, jež Jsi povstala z bílé žhavosti mé zjitřené touhy,
když hárající předtucha rozkoší vonných
a předtucha sklamání, její melancholická družka,
svůj zpívaly čarovný duet
před zábleskem jiter,
o sladká hetero mé touhy zbodané krutostí chtíčů,
jsem vysílen, vyčerpán tvou orgiastickou láskou,
jak asketa znavený ženských přeludů krásou
když podléhá nahosti kouzlu
v své nejslabší chvíli!
Tvá krása poráží mých předsevzetí panenskou cudnost,
o kurtisano zázračná, stvořená rozmarem bohů,
bys’ jako Sirena, pějící na marností ztraceném břehu,
vždy k sladkému sváděla hříchu
mou blouznivou duši.
Ty krev mou stravuješ rozkoší plamenem dravým,
Ty z cev mojich vyssáváš žití vířící mízu
a v bolestech mých se brodíš a hýříš a jásáš,
jsouc krve mé střísněna nachem,
má despotko sladká,
ale já miluji Tebe horoucím tempem své duše
a na hranici planoucí k nebi kladu své zemdlené tělo,
bych ve tvých pohledů dráždivě smyslné lázni
se rozplynul v rozkoší moři
jak hořící atom!
5