MARTYRIUM TOUHY
BÁSNĚ
BOHUSLAV KNÖSL
PRAHA
MODERNÍ REVUE
32. POŠTOVSKÁ ULICE 32.
VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA.
[3]
Hymnus Fantomu.
Ty, jež Jsi povstala z bílé žhavosti mé zjitřené touhy,
když hárající předtucha rozkoší vonných
a předtucha sklamání, její melancholická družka,
svůj zpívaly čarovný duet
před zábleskem jiter,
o sladká hetero mé touhy zbodané krutostí chtíčů,
jsem vysílen, vyčerpán tvou orgiastickou láskou,
jak asketa znavený ženských přeludů krásou
když podléhá nahosti kouzlu
v své nejslabší chvíli!
Tvá krása poráží mých předsevzetí panenskou cudnost,
o kurtisano zázračná, stvořená rozmarem bohů,
bys’ jako Sirena, pějící na marností ztraceném břehu,
vždy k sladkému sváděla hříchu
mou blouznivou duši.
Ty krev mou stravuješ rozkoší plamenem dravým,
Ty z cev mojich vyssáváš žití vířící mízu
a v bolestech mých se brodíš a hýříš a jásáš,
jsouc krve mé střísněna nachem,
má despotko sladká,
ale já miluji Tebe horoucím tempem své duše
a na hranici planoucí k nebi kladu své zemdlené tělo,
bych ve tvých pohledů dráždivě smyslné lázni
se rozplynul v rozkoší moři
jak hořící atom!
5
Zjevení.
Nic oděné šílenstvím rozsněných nocí,
o Galatheo mé vášnivé touhy,
o jediná, jež existuješ jen ve mně:
„My zlaté budeme spolu napínat struny
na lásky varytu zpěvném, na vlnách touhy
se kolébajíce v dálku, nechávajíce
své splývat navzájem duše,
a vteřinám, prchajícím do tůní Šíra,
my rozkoše urveme nachové květy
a v závratných objetí propasti bezednébezdné
se budeme blouzniví vrhat,
by v hlubinách exaltované lásky
pod únavy omamujícím křídlem
jsme splynuli dřímotou blažené mdloby
v aeonech Věčna!“
To chtěl bych Ti říci Démone vábný,
když jsem Tě vylákal z hlubiny němé
a plné neuvolněných vzdechů –
z mé smutné a toužící duše;
však Ty mi vždy zmizíš, přelude nadzemsky svůdný,
kdes v šerého tajemství zamlklých vodách
a hrozná prázdnota vrací mi pouze
mých vlastních myšlének echo – – –
6
Na poušti.
Sem karavana snů po léta nezavítá
– – jen ticho mlčící a poušt a poušt a poušt;
bez vlády zrosení se svadlé stéblo zmítá
a kostí zvápnělých běl ukrývá se v houšt.
A stopy milenců, jež zde se milovali
za vlaze vonných jar, prach polo sválzavál již
– teď silněji mé slunce chtíčů pálí,
na jejichž zoufalý jsem sám se přibil kříž.
O dešťů přívaly, střik lijáků, řev bouří,
jen žízeň déle ne! Radš v mraků těžkém kouři
hrozebných blýskavic zřít světla rozklaná!
O ticho, zadrž dech! Hle vody v dálkách snící
i čluny na vlnách, dav žen se koupající,
vidiny šílené, hle, fata morgana!
7
V žaláři askese.
Jež jste se zrodily ve snů mých tropu žhavém,
vy s pletí bronzovou a vlasem modravým,
královny žádosti se symbolickým pávem
v závoji průhledném, jejž touhy spředl dým;
vy stíny hozené v síť duše rozvlněné,
prahnoucí ulétnout kams’ v extatickou dál,
v nicotě života mou fantasií sněné
váš neobjal jsem bok, váš ret jsem nelíbal!
Na touhy vrcholku jsem zahanbený zřel,
jak živý přelud váš se v prázdnu rozplýval,
v němž starý Mefisto se omrzele smál.
A vůní omámen těch sladce hříšných těl
já choré snivosti a erotiky král
sklán bleskem vědomí v strž prokletí jsem sjel.
8
Pokušení.
Já k svému obrazu si ženu utvořil.
Hle, z fantasie mé a touhy rozechvěné
má vstává Vládkyně, má Anadyomene,
svou vůní napouštíc mi umdlévání chvil.
Já snění zárodky jsem v prsť své duše vsil,
ve ville rozkoší, na březích prázdna sněné,
jsem žár svůj vysálal v klín ženy vybájené,
a snem svým podveden, svůj chrám jsem podpálil.
Dost toho šílenství, dost výkřiků a klení!
Spíš dumy pokání! Má duše ospalá
nechť raděj’ přemýšlí o příštím probuzení!
Však marno vše. – Dál prýští žádost mdlá
do lásky basinů, kde polibků Tvých rdění
skrz mlhy kající se zachvívá a plá.
9
Martyrium touhy.
Jak ještěr nestvůrný a v sytosti své líný
kol mojich myšlének čas unaveně se plíží
a tužeb otravných, hle, vzrůstající blíny
se tlačí sem svědomí spuchřelou mříží.
O snění horečko, já, na kříži tvém vise,
žen vidím fantomy, jež chtěl bych milovati,
v dnů šedém zrcadle jak unaveny chví se
a v mlhách nudy mé v dál pozvolna se tratí – –
Hodina hodinu tak kol mé hlavy honí,
vše věčně stejné jest a stejně omrzelé –
jen pokušení sen své žhavé kapky roní,
jež bodaj’, pálí, žhnou v mém rozechvěném těle.
10
***
Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé
Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé
a pohár toužení jsem snem svým vyzlatil
a čekám zvědavě na vzrušující chvíle,
na hodin šílení a vzkypělý var sil.
Ať vteřin propasti jak hřebci splašení
se řítí nitrem mým přes myšlénku i sen,
opiem rozkoše jež bohatě se pění –
na lásky schvácení jsem připraven.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Dnů bratři šediví z odslálých bažin nudy
kol mojich oltářů však lhostejně jdou dál
skrz křoví tužeb mých v illusí úhor chudý – –
Nic nehne se. Déšť, zima, srpnových sluncí pal.
A slunce rozteklý a mroucí fantom rudý,
bludičky radostí, stín zamračených skal – – –
11
Improvisace snu.
Kterou divadelní dekoraci připomíná mi tato krajina monotonních plání, neoživených ani vlnou pahrbkůpahrbků, ani modrými skvrnami stromů? Je to tak povědomé a tak neznámé, tak příjemně neznámé – na všem leží hluboké, ni záchvěvem zvuku neporušené ticho.
A tu jsme již před tajemnou branou, jejíž gothický portál, plný allegorických skulptur, označen je z daleka viditelným nápisem, zapovídajícím vstup do kvetoucích zahrad Rozkoše. Na stupních této brány, zamlklé a pevně uzavřené, s ratolestí bílých lilijí v ruce, dřímá jinoch panenské krásy. A teď zde stojím bodán jedovatými hroty neukojené žádosti, pln rozpaků a nesmělý. –
„O jak jsi statečný, mladý muži s pohledem vyzařujícím sálající touhu a s koleny třesoucími se drtivou tremou! Královna zahrad, čekající na hrdého a divokého odbojníka, jenž Jí a Její říše by se násilím zmocnil, pohrdlivým úsměvem sotva se dotkne neobratného samozvance, otroka, který nemá odvahy snést parfum jejího boudoiru.“
Však slyš! Jaké to kouzelné zvuky pronikají sem zavřenou branou!
12
Toť jako slavnostní fanfary hlasatelských trub, zvoucích k přepychu bohaté hostiny – – třesk sražených pohárů a perlivý smích melodicky altových hlasů – – a teď jako zvuky romance pěné měkkým tenorem vlašským za večera plného vůně a snivosti pod balkonem zbožněné donny – – – a nyní zase sladké šplounání vln, jako když se nahá těla vrhají se smyslnou rozkoší do basinů, pokrytých velikými listy a kalichovými květy bílých leknínů – – –
Zde však je ticho, nesmírné, opuštěné ticho. Ale toť ticho plné neuvolněné expanse, v něm chvěje se cosi, v něm visí divoký, disharmonický výkřik raněné zvěře.
(A k činu schází pobadatel odvahy.)
Jen kdyby zde nebylo aspoň toho jinocha, toho panenského strážce brány, jenž dřímá zdánlivě na stupních vedoucích ke vchodu a zná tajemství mého nitra, já neváhal bych udeřit svojí pěstí v kovová vrata, až krev stříkající z mé ruky celý azur zaplavila by nachem a slunce rudě by plálo jako pochodeň Attilova a tak v krvavé záři vešel bych špalírem na zemi ležících otroků jako silný a barbarský vítěz v palác Královny, jež by se mi vznešeně vzdala. A s ní, v loži, kde spávali králové ctihodných, věky trvajících říší, slavil bych bouřlivé hody blasfemické lásky, a jenom luna svým umdleným, skeptickým úsměvem byla by svědkem naší závratné a vysilující rozkoše. –
Ale ten před branou ležící, andělsky nevinný jinoch! Kdybych ponořil despoticky čepel své nezlomné vůle do jeho nic netušících bělostných ňader, on nehlesl by umíraje, ale jeho pohled, pohled plný lítosti a němé výčitky, jako rapír projel by mým srdcem a jako kus zvetšelého hedvábu na vždy by roztrhl mou duši. Strach před tímto pohledem odsu-
13
zujícím, odpouštějícím a ponižujícím, jaký to neúprosný strážce tajemné brány!
„Nuže, mladý muži, pozvedni svůj tesák a rozryj jím toto bělostné tělo – –“ ach ne, já raději zpět jíti chci od lákavé brány, a na nejzazších místech širokých pustin se skloněnou hlavou a marně potlačovanou lítostí v cele své samoty počítat budu přelety vteřin.
14
Tragoedie duše.
V paláci snění a zpozděných bájek, jenž jako hnízdo loupežných supů visí na srázných, propastmi prázdnot kol do kola obklopených skalách – já probudil se dnes jako z mrákot. –
Nikdo mi toho neřekl, nečetl jsem toho nikde, však vím, že jistě dnes Ona přijíti musí. Ano, dnes, až večer zahalí krajinu v modravé páry, plna ušlechtilosti a obestřena nejethernějšímp ůvabemnejethernějším půvabem ženství, dostaví se. A to bude ponejprv a to bude naposled. A tím bude splněn účel mého života. –
Prosvitl bílý paprsek a v nekonečném crescendu radosti vyrůstá a šíří se mým nitrem. –
Po mramorových schodech, obtěžkaných vzácnými koberci, do nichž se boří má noha, šlapající porcelánově zardělé růže, kráčím z paláce. Na mostě, jehož elegantní oblouky spojují hrad můj s božskými zahradami Věčnosti, potkávám Ji. –
Den mého vykoupení a očisty mojí nadešel a nitro mé zaznělo zářící polyfonií jásání. Já ji objímám, já se Jí vzdávám a v okeanu Její lásky a vznešenosti utápím se, nicotná krůpěje, v nekonečnosti rozkoše.
O Spřízněná, Ty mého já druhý útvore, jaká to byla noc, již jsme strávili v závratných vírech lásky,
15
noc, která výbuchy sladkých záchvatů spustošila naivně idilické pláně našich duší! Tak chtěl bych stále jako asteroid, zahnaný v neznámou dálku, v ohromných spirálách kroužit kolem helia Tvého ženství a jako zbloudilý atom zemřít v Tvé lásce.
Noc spěje k jitru a my nejsme juž týmiž, jimiž jsme byli včera. Rudý baldachýn sladkého hříchu sklenul se nad námi a my se probouzíme. – A my se poznáváme.
Však hle, – o běda, na věži paláce mého se rafije zdvihá! Ty bledneš? Ach ano, hodiny budou bíti.
„O chvíle neprchej, ty jsi tak krásná!“
Jak umrlců dunící lebky neúprosné hodiny rány shazují s věže. Zmatek! Ona je pryč. Já proklínám všecko! Ejhle, nebe je černé a palác můj se v základech chvěje – a boří se – a řítí se v odvěké hlubiny nicoty. Eh! Já proklínám všechno, pěst svoji zdvihám, já rouhám se, já provokuji peklo! – –
Já sedím u okna v střízlivém domě a dívám se v kalné ulice barvy. Chladný déšť o dlažbu tleská a mlha zoufale smutná zastírá veselá světla a barevný rozmar.
A v duše mé komnatu šerou, hle, oknem bledá tvář smutku se dívá, co v zřítelnicích mých jako stín ještě se chvěje podoba Její.
16
Stišení.
Když tužeb žhavý plam se v popel proměnil
a kalich radostí své dno mi ukázal,
v přívalu hořkostí když neskojený pal
v života zhrdání se v tvrdých vlnách slil,
má tajná milenko a družko teskných chvil,
o luno přítulná, tvůj bledý požár vstal
nad mraků cimbuřím, jež noci demon hnal
po nebes tišinách ve stopách věčných mil.
Do šera komnat mých ty lampu růžovou
mi věsíš na řetěz mých svadlých vzpomínek,
jež růží čajových jdou vůnivůní nakyslou.
A v blahém stišení ty koupáš duši mou,
co hodin ospalý a rozsmutnělý vlek
se k tobě povznáší a rozplývá se tmou.
17
Květy blouznění.
Kde zvolna ustává tok myšlének mých líný
ve tůni odstálé dnů tratících se v šedi,
kde záblesk vědomí juž s těží láme stíny
a snové zemřelí kde leží na dně bledí,
nad tíchaticha hladinou tam mámivě se noří,
v bizzarní nádheře se unaveny kloní
horečné kalichy, jež na okrajích hoří,
ty bílé chorobně, jež žhavou vůni roní
do prázdnot smrtelných, kde leží ostrov snění.
Kol spleenu nákazou se žítížití rozpadává,
v své prvky původní se v agonii mění,
co pyšný rozkvět váš jak orchidea vstává,
plá v temno purpurem a v mdlobu čpavek střásá,
tuch vhání šampaňské do vysílených skrání
a v barvách tropických, hle, křičí, zpívá, jásá,
až v tůni zkalenou zpět zemdlený se sklání.
A z vašich kalichů, žen fantomy se řítí
ve náruč touhy mé, jež nikdy nasycena
v záchvěvech vášnivých se neustává chvíti
a kleje rouhavě a modlící se sténá.
Dech ženství zhuštěný dchnou bledé květy vaše,
co narkotická Smrt vám dobývá se z nitra
na duše štvanici, jež odkrádá se plaše,
kdy hrůzou dnešek jest a úděsem je „zítra“.
O květy blouznění, vy sladké, jedovaté,
mou máte nenávist, jež zmaru ohněm hárá,
i bouquet mystický mé vzdušné lásky máte,
jež v modru strácí se jak krajin bílá pára!
Té vůně zátopou v snů šero tryskající
rozkoší nadlidskou se zdivočele spíti,
v svém chřípí mrákotu, slepotu v zřítelnici –
tak slavím pohřeb svůj i vrchol svého žití.
18
Pochod smuteční.
Až jednou spustlý hrad mé duše vyčerpané
se skalisk znudění v dál chmurnou bude zřít,
kam v kalné jezero dnů prázdnota jen kane
a brání myšlénkám dál cestu nastoupit;
do komnat schátralých, jež brokát zdobil kdysi,
svit v lustru hranolů a tance takt a vír,
za noci nejtmavší, jež v prostoru tmách visí,
až peruť rozepne myšlénka netopýr
a černé drápy své až strach v mé zatkne čelo
pod zřídlou kadeří, jíž prosvítává leb’,
bez žití essence v mé vysálané tělo
žil krví vzbouřených až nebude bít tep;
pak ty, o chiméro, mé vyblouzněné ženy,
se rázem objevíš v temnotě chodeb mých,
nach vzplá tvé pochodně v dnů jícen otevřený,
již v snech jsem miloval a v žití nedostih’
a za mou mrtvolou, jež ve propasť se sřítí
pláč neskojených tuch jak pochod smuteční
v svých rhytmech ponurých dunivě bude zníti,
vždy ženou zdrcený, vždy znova lákán k ní.
19
Dies irae.
Ach, Bože můj, jak šíleně krátké byly ty chvíle!
A polibků ohnivé růže sotva na rtech nám vzkvetly,
juž nám je rozvál času studený vítr
a vlhkostí nečistou déšť nám je střísnil.
V požatých záhonech lpí poslední zbytky vyčichlých vůní
a v zraku mrzutém, v nějž den své šediny leje,
jak vzdálených radostí zanikající echo
blažené vzpomínky blednoucí světlo se chvěje.
(To cvaká kyvadlo, či lebka to čelistmi klape?)
Ach, ještě jsem nedopil první číš lásky,
mé srdce nezatřáslo se ještě záchvěvem nejvyšší touhy
a v mlhách lítosti zřím se juž v zástupu Bídných,
již zděšeni tísní se před inquisitorským stolcem,
zkad Soudce lhostejný zří v davy unaven – – –
20
***
Tak v němém vězení bezbarvé skutečnosti,
Tak v němém vězení bezbarvé skutečnosti,
jež chladně střízlivá svou šedí unavuje,
před branou života ve mlhách pochybností,
má vášeň spoutána jen nerada se postí,
co čas mi vzpomínky zpět do tváře mé duje.
– Já o kondoru sním a o nádherném pávu,
když parkem mladosti se hrdí proháněly
a sílu spárů svých a barev svojich slávu
jak výsměch spyšnělý před tupé zraky davů
ve posách koketních a hrdých rozestřely.
Hle, z pávů nádhery ohyzdné nohy zbyly
a slavný kondor můj již mrchou jen se živí – –
Ty vzkřeky divoké se krotce rozptýlily
v ovzduší nízkosti a nad parkem co chvíli.chvíli
kdos rámě pokrčí a otupěle civí – – –
21
Soumrak duše.
Po vlnách stišení prchají slábnoucí duchové zvuků
a klid vládne v duši, na jehož dně dlí skrčena Úzkost.
Sám stojím tu v prázdnotě prostorů, věků.
Z těch rytířů krásných, již vyjeli časného rána,
na jásotu davů, nadšení, bojovní, mladí,
na vzpínajících se ořích a v krunýřích zlatých,
v nichž ciselována byla allegorie žití –
ni jeden z nich se nevrátil do hradu nazpět.
Juž čaloun noci stemnělý se níží víc a více
a v prázdnou planinu tmy okean se šíří
a v hrad můj pustnoucí se nevrací nikdo.
Jen v dálkách neznámých cos chvílí temnotami svitne,
a v ticha hlubinách, jako by přicházelo z dálky,
se ozve tajemné a hluboké volání,
hlas lítosti nad uprchlými dny,
jež propadly temnotám Věčnosti.
22
Adagio.
Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu!
V mé plachty, jež truchlivě splývají s rahen,
mi neznámý vítr neslyšně duje
a dále, vždy dále loď má se vleče
po žalosti melancholických vlnách,
po šírých vodách smutku.
Snů zemdlení ptáci, již sedí na rahnech lodi,
hle, jeden za druhým se zvedají zvolna
a rozptylují se v pochmurném stesku,
by utonuli posléze všichni
v zamlklém truchlení moře.
O Bože můj, jenž v neznámu se tajíš,
zde ze všech bývalých lodníků mojich
na korábu zbloudilém samoten zbývám
a všechny lampy mé zhasil mi vítr,
neznámá noc se blíží!
O Bože můj – Tvé jméno zní Výsost –
o pošli mi Věčnosti těšící posly,
na přídě mé rozžhni víry modravé světlo
a kormidla mého se laskavě uchop
dřív než se setmí!
– – – – – – – – – – – – –
Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu!
23
V žaláři osamění.
Ve dusném sklepení tma zívající spala
na vlhkém kamení pod rozklenutím sloupů.
Tmy paprsk neproťal, zvuk nezatřásl vzduchem
a zmrtvující klid v dál záhadně se šířil.
Jen občas zazněl tu krok prchajících hodin,
do tůní věčnosti jež zvolna odcházely,
krok těžký, dunící a provázený echem,
jež zvolna v prázdnotách a tmě se rozptýlilo.
Však slyš! Cos hnulo se. Teď zvolna sem kdos stoupá
po schodech točitých kol navlhlých stěn chodeb
a v ruce kahanec sem nese kmitající.
Kdos klíči zachřestil a kdosi vzdechl zdlouha
a před paprskem mdlým do koutů prchly stíny
na odchod čekati těch řídkých Návštěvníků...
Teď vše zas pohaslo a v tichu Tmy jen vládnou.
24
OPRAVY: Na stránce 6. v řádce desáté čti „bezdné“ místo „bezedné“.
Na stránce 7. v řádce šesté čti „zavál“ místo „svál“.
[25]
DOTIŠTĚNO DNE 16. BŘEZNA 1896
NA STROJÍCH EMANUELA STIVÍNA PRAHA 146-II.
PRO VYDAVATELE
NÁKLADEM VYDAVATELOVÝM
[26]
Této knihy vydáno bylo 300 výtisků,
z nichž prvých 10 jest číslováno a opatřeno
autografem spisovatelovým.
Číslo
E: jf; 2005
[27]