Improvisace snu.
Kterou divadelní dekoraci připomíná mi tato krajina monotonních plání, neoživených ani vlnou pahrbkůpahrbků, ani modrými skvrnami stromů? Je to tak povědomé a tak neznámé, tak příjemně neznámé – na všem leží hluboké, ni záchvěvem zvuku neporušené ticho.
A tu jsme již před tajemnou branou, jejíž gothický portál, plný allegorických skulptur, označen je z daleka viditelným nápisem, zapovídajícím vstup do kvetoucích zahrad Rozkoše. Na stupních této brány, zamlklé a pevně uzavřené, s ratolestí bílých lilijí v ruce, dřímá jinoch panenské krásy. A teď zde stojím bodán jedovatými hroty neukojené žádosti, pln rozpaků a nesmělý. –
„O jak jsi statečný, mladý muži s pohledem vyzařujícím sálající touhu a s koleny třesoucími se drtivou tremou! Královna zahrad, čekající na hrdého a divokého odbojníka, jenž Jí a Její říše by se násilím zmocnil, pohrdlivým úsměvem sotva se dotkne neobratného samozvance, otroka, který nemá odvahy snést parfum jejího boudoiru.“
Však slyš! Jaké to kouzelné zvuky pronikají sem zavřenou branou!
12
Toť jako slavnostní fanfary hlasatelských trub, zvoucích k přepychu bohaté hostiny – – třesk sražených pohárů a perlivý smích melodicky altových hlasů – – a teď jako zvuky romance pěné měkkým tenorem vlašským za večera plného vůně a snivosti pod balkonem zbožněné donny – – – a nyní zase sladké šplounání vln, jako když se nahá těla vrhají se smyslnou rozkoší do basinů, pokrytých velikými listy a kalichovými květy bílých leknínů – – –
Zde však je ticho, nesmírné, opuštěné ticho. Ale toť ticho plné neuvolněné expanse, v něm chvěje se cosi, v něm visí divoký, disharmonický výkřik raněné zvěře.
(A k činu schází pobadatel odvahy.)
Jen kdyby zde nebylo aspoň toho jinocha, toho panenského strážce brány, jenž dřímá zdánlivě na stupních vedoucích ke vchodu a zná tajemství mého nitra, já neváhal bych udeřit svojí pěstí v kovová vrata, až krev stříkající z mé ruky celý azur zaplavila by nachem a slunce rudě by plálo jako pochodeň Attilova a tak v krvavé záři vešel bych špalírem na zemi ležících otroků jako silný a barbarský vítěz v palác Královny, jež by se mi vznešeně vzdala. A s ní, v loži, kde spávali králové ctihodných, věky trvajících říší, slavil bych bouřlivé hody blasfemické lásky, a jenom luna svým umdleným, skeptickým úsměvem byla by svědkem naší závratné a vysilující rozkoše. –
Ale ten před branou ležící, andělsky nevinný jinoch! Kdybych ponořil despoticky čepel své nezlomné vůle do jeho nic netušících bělostných ňader, on nehlesl by umíraje, ale jeho pohled, pohled plný lítosti a němé výčitky, jako rapír projel by mým srdcem a jako kus zvetšelého hedvábu na vždy by roztrhl mou duši. Strach před tímto pohledem odsu-
13
zujícím, odpouštějícím a ponižujícím, jaký to neúprosný strážce tajemné brány!
„Nuže, mladý muži, pozvedni svůj tesák a rozryj jím toto bělostné tělo – –“ ach ne, já raději zpět jíti chci od lákavé brány, a na nejzazších místech širokých pustin se skloněnou hlavou a marně potlačovanou lítostí v cele své samoty počítat budu přelety vteřin.
14