Tragoedie duše.
V paláci snění a zpozděných bájek, jenž jako hnízdo loupežných supů visí na srázných, propastmi prázdnot kol do kola obklopených skalách – já probudil se dnes jako z mrákot. –
Nikdo mi toho neřekl, nečetl jsem toho nikde, však vím, že jistě dnes Ona přijíti musí. Ano, dnes, až večer zahalí krajinu v modravé páry, plna ušlechtilosti a obestřena nejethernějšímp ůvabemnejethernějším půvabem ženství, dostaví se. A to bude ponejprv a to bude naposled. A tím bude splněn účel mého života. –
Prosvitl bílý paprsek a v nekonečném crescendu radosti vyrůstá a šíří se mým nitrem. –
Po mramorových schodech, obtěžkaných vzácnými koberci, do nichž se boří má noha, šlapající porcelánově zardělé růže, kráčím z paláce. Na mostě, jehož elegantní oblouky spojují hrad můj s božskými zahradami Věčnosti, potkávám Ji. –
Den mého vykoupení a očisty mojí nadešel a nitro mé zaznělo zářící polyfonií jásání. Já ji objímám, já se Jí vzdávám a v okeanu Její lásky a vznešenosti utápím se, nicotná krůpěje, v nekonečnosti rozkoše.
O Spřízněná, Ty mého já druhý útvore, jaká to byla noc, již jsme strávili v závratných vírech lásky,
15
noc, která výbuchy sladkých záchvatů spustošila naivně idilické pláně našich duší! Tak chtěl bych stále jako asteroid, zahnaný v neznámou dálku, v ohromných spirálách kroužit kolem helia Tvého ženství a jako zbloudilý atom zemřít v Tvé lásce.
Noc spěje k jitru a my nejsme juž týmiž, jimiž jsme byli včera. Rudý baldachýn sladkého hříchu sklenul se nad námi a my se probouzíme. – A my se poznáváme.
Však hle, – o běda, na věži paláce mého se rafije zdvihá! Ty bledneš? Ach ano, hodiny budou bíti.
„O chvíle neprchej, ty jsi tak krásná!“
Jak umrlců dunící lebky neúprosné hodiny rány shazují s věže. Zmatek! Ona je pryč. Já proklínám všecko! Ejhle, nebe je černé a palác můj se v základech chvěje – a boří se – a řítí se v odvěké hlubiny nicoty. Eh! Já proklínám všechno, pěst svoji zdvihám, já rouhám se, já provokuji peklo! – –
Já sedím u okna v střízlivém domě a dívám se v kalné ulice barvy. Chladný déšť o dlažbu tleská a mlha zoufale smutná zastírá veselá světla a barevný rozmar.
A v duše mé komnatu šerou, hle, oknem bledá tvář smutku se dívá, co v zřítelnicích mých jako stín ještě se chvěje podoba Její.
16