Dies irae.

Bohuslav Knoesl

Dies irae.
Ach, Bože můj, jak šíleně krátké byly ty chvíle! A polibků ohnivé růže sotva na rtech nám vzkvetly, juž nám je rozvál času studený vítr a vlhkostí nečistou déšť nám je střísnil. V požatých záhonech lpí poslední zbytky vyčichlých vůní a v zraku mrzutém, v nějž den své šediny leje, jak vzdálených radostí zanikající echo blažené vzpomínky blednoucí světlo se chvěje. (To cvaká kyvadlo, či lebka to čelistmi klape?) Ach, ještě jsem nedopil první číš lásky, mé srdce nezatřáslo se ještě záchvěvem nejvyšší touhy a v mlhách lítosti zřím se juž v zástupu Bídných, již zděšeni tísní se před inquisitorským stolcem, zkad Soudce lhostejný zří v davy unaven – – – 20
Básně v knize Martyrium touhy:
  1. Hymnus Fantomu.
  2. Zjevení.
  3. Na poušti.
  4. V žaláři askese.
  5. Pokušení.
  6. Martyrium touhy.
  7. ***   Na stůl svůj slavnostní jsem prostřel roucho bílé
  8. Improvisace snu.
  9. Tragoedie duše.
  10. Stišení.
  11. Květy blouznění.
  12. Pochod smuteční.
  13. Dies irae.
  14. ***   Tak v němém vězení bezbarvé skutečnosti,
  15. Soumrak duše.
  16. Adagio.
  17. V žaláři osamění.