Adagio.

Adagio.
Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu! V mé plachty, jež truchlivě splývají s rahen, mi neznámý vítr neslyšně duje a dále, vždy dále loď má se vleče po žalosti melancholických vlnách, po šírých vodách smutku. Snů zemdlení ptáci, již sedí na rahnech lodi, hle, jeden za druhým se zvedají zvolna a rozptylují se v pochmurném stesku, by utonuli posléze všichni v zamlklém truchlení moře. O Bože můj, jenž v neznámu se tajíš, zde ze všech bývalých lodníků mojich na korábu zbloudilém samoten zbývám a všechny lampy mé zhasil mi vítr, neznámá noc se blíží! O Bože můj – Tvé jméno zní Výsost – o pošli mi Věčnosti těšící posly, na přídě mé rozžhni víry modravé světlo a kormidla mého se laskavě uchop dřív než se setmí! – – – – – – – – – – – – – Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu! 23